A teď jak to vyfotit, když tam trčí stožáry a nádražní lampy, a kamkoli hnu objektivem, vstoupí do obrazu nové tvary a barvy a vychýlí kompozici. Těkám očima a zkouším to nějak zarámovat. Nezarámuju nic. Přizpůsobuju se novým vztahům, uhýbám proudu těl, co se sem hrnou od stanoviště náhradní autobusové dopravy. Zapadá slunce, padá světlo, chlapi chčijou podél trati, všichni čekáme na vlak. Všímám si, že jsou slyšet hlavně ptáci a těžký obecný šum. Většina z nás se tváří, že sem nepatří, že na žádný vlak nečeká. Jenže se to pozná, chlap s kulatýma očima mluví ironicky sám se sebou, jiný s povznesenou tváří třese nohavicemi. Kudrnatý kluk s příkladně shrbenými zády zvedá každou pátou vteřinu oči od Systému a fylogeneze savců. Nohy má v kotnících zkřížené. Paní s umělými zuby lituje spokojeného kojence v nosítku. Jeho matka si s úsměvem utře zpocené čelo. Drobný drážní zřízenec v oranžové reflexní vestě tiše pláče za litinovým sloupem. Když to tak vyšlo, chtěl jsem si vyfotit jednu zapomenutou výhybku. Zůstává napojená do staniční koleje, trať za ní odbočuje do křoví, kde asi po deseti metrech končí. Spíš mizí. Možná pokračuje pod asfaltem parkoviště. Na starých ortofotomapách je vidět, že spojovala stanici s nákladištěm. Dnes na jeho ploše každé všední ráno odstaví svůj vůz asi dvě stovky obyvatel okolních obcí, co auto, to obyvatel, a přestoupí na vlak do Prahy.

Pokud má být fotka záznamem okamžiku, který po čase tomu, kdo ho zažil, připomene, jak se cítil, co viděl a slyšel, že tam opravdu byl a nevymyslel si to, bude vždycky jenom matnou přibližností vedle toho, co se stalo. A co se stalo, už není, a fotka zůstává. Fotka vítězí. Nedokonalá, zavádějící fotka, co se vydává za vzpomínku. V kapse mám knížku Luboše Svobody Tureckou klávesnicí. Pět krátkých cestopisných próz doplněných o fotografie z Turecka, které autor navštívil v létě 2013. Vlastně nevím, jestli to bylo v létě, ale představuju si to tak. Protože lidi na těch fotkách jsou oblečení nalehko i v noci. Protože v jedné próze spí stará žena na ulici před večerkou. Protože – jak je to ode mě naivní! – vypravěč jiné prózy leží na pláži, a dokonce tam usne. A možná taky proto, že atmosféra tady na nástupišti je přehřátá, padající světlo podsouvá melancholické nálady, jejichž intimní naléhavost je v příkrém rozporu s kolektivní hysterií davu čekajícího na vlak. Svoboda sleduje turecký život, aniž toho prý o Turecku a Turcích mnoho ví. Je to dobrý způsob, jak Turky a Turecko vidět a zažít. V tomto pořadí. Ale ani Svobodovo povědomí o lidech a cizí zemi, ani jeho autorské poznání není nakonec tak nepatrné, jak tvrdí: „Nejsem jen turista v cizím městě, jsem turista v cizím životě někoho, koho jsem několik let neviděl. Jsem vetřelec jeho nového života, který prosvítá mezi všemi slovy, která vyřknu, ve všech otázkách, které se pokouším pokládat a na něž se mi nedostává odpověď. Nebo jen takové odpovědi, které mě neuspokojují. Žiju prý ve světě významů, světě oblázků a pamlsků. A já říkám, že ano, že s tím musím souhlasit, že se rád ptám, že to jsem já. A vidím na něm něco, co ho už přešlo, něco, co už si vyřešil a já mu to připomínám, něco, o čem se nedá bavit, tak se přestávám ptát, ale nevzdávám se. Stávám se pozorovatelem.“

Čekám na vlak, na evakuační vlak. Výhybku jsem vyfotil několikrát a teď přemýšlím, proč jsem to udělal. Takový naučený tik, hledání příčin, ukládání dokladů, obalování života, ústup od existence. Není nic mimořádného na tom, že se na trati opět porouchalo trakční vedení. Téměř všichni o tom podávají zprávu. Mluví do svých telefonů a očima divoce těkají. Nejpřijatelnější fotky by byly ty, co by zachycovaly pohyb mezi jednou a jinou situací. Ty Svobodovy se mi líbí, ale nevím, jak to napsat, aby to znělo přesvědčivě. Přeskupuju v hlavě adjektivum „neokázalý“, sloveso „pronikat“ a příslovce „blízko“, ale věta mi z toho nevychází, teda vychází jich dost, ale žádná přiléhavá, všechny jsou scestné. Svoboda píše o cizí zemi, že „nový člověk se tu cítí jako ve světě neznámých pravidel, ve světě, kde neví, jak vzdát úctu tady v té asijské staré části Istanbulu“. Představuju si Turka, který čeká na vlak někde za Prahou. Vlak přijede, Turek nastoupí a dopraví se tam, kam potřebuje. Cestou od nádraží ho zaujmou barevné kontejnery. Mezi modrým a žlutým najde čerstvé hovno. Lidské. Lidi sem chodí pravidelně srát. Což Turek neví. Nevím, jestli by tomu vůbec chtěl rozumět, ale třeba ho to nepřekvapuje, jako už to nepřekvapuje obyvatele domu, kteří sem chodí vynášet odpad. Turka zaujme, že tytéž kontejnery jsou na protější straně ulice oplocené. Proč asi? Než si to v hlavě srovná, ozve se hlasité hučení benzinového motoru. Turek jde za zvukem a záhy vidí, jak se v Česku pracuje s fukarem na listí. Menší člověk zběsile pobíhá po svém betonovém dvorku, prohání listy tam a zpět, snaží se je mezerami v laťkovém plotě odfouknout na chodník, kde už mu vadit nebudou. Ráno jsem toho člověka viděl vycházet z krámu. Nesl si pytlík tukových rohlíků zavázaný na mašli. Dva prsty tou mašlí provlékl a pytlík se mu houpal do kroku.

Autor je literární kritik.