Alpská ves, strmě stoupající v prudkém slunci, v pozadí s průsmykem, do jehož oparu lanovka vyklápěla stříbrné a zlaté záblesky. Mračná modrošedá clona je vzápětí o pár metrů vedle vyfukovala nazpět a lesky obloukem pomalu klesaly do údolí. Výjev působil poklidně: průsmyk nad vesnicí se nacházel ve vzdálenosti, kam lidské oko dohlédlo, tenké mraky se skal dotýkaly ohleduplně a kabiny lanovky odrážející paprsky se oběma směry posunovaly zvolna a důkladně. Jen ten zdivočelý jas rušil švýcarský klid. Jmenoval jsem se tenkrát stejně, jako se jmenuju dnes. Tím podobnost končí.

Síť drobných historek, které jsem v těch venkovských lázních mezi ledovci a vinicemi kdysi prožil, se nyní, když se mě žádná z nich ani trochu nedotýká, také – vidím to – třpytí. Jako by ji právě vytáhli z horského jezera. Ale pořádný úlovek v ní není, skoro nic, chuchvalec řas, a tak se pomalu noří zpátky pod hladinu. Víc si z cesty do kantonu Wallis zkrátka nepamatuju. Tenhle jeden slunečný záběr. Jedinou pohlednici s průsmykem. A kdybych ti ji posílal (měl bych na psaní dost místa, protože neznám tvoji zemi ani město a asi ani příjmení, a tak bych mohl psát i do řádků, kam se píše adresát a adresa),…