Alpská ves, strmě stoupající v prudkém slunci, v pozadí s průsmykem, do jehož oparu lanovka vyklápěla stříbrné a zlaté záblesky. Mračná modrošedá clona je vzápětí o pár metrů vedle vyfukovala nazpět a lesky obloukem pomalu klesaly do údolí. Výjev působil poklidně: průsmyk nad vesnicí se nacházel ve vzdálenosti, kam lidské oko dohlédlo, tenké mraky se skal dotýkaly ohleduplně a kabiny lanovky odrážející paprsky se oběma směry posunovaly zvolna a důkladně. Jen ten zdivočelý jas rušil švýcarský klid. Jmenoval jsem se tenkrát stejně, jako se jmenuju dnes. Tím podobnost končí.

Síť drobných historek, které jsem v těch venkovských lázních mezi ledovci a vinicemi kdysi prožil, se nyní, když se mě žádná z nich ani trochu nedotýká, také – vidím to – třpytí. Jako by ji právě vytáhli z horského jezera. Ale pořádný úlovek v ní není, skoro nic, chuchvalec řas, a tak se pomalu noří zpátky pod hladinu. Víc si z cesty do kantonu Wallis zkrátka nepamatuju. Tenhle jeden slunečný záběr. Jedinou pohlednici s průsmykem. A kdybych ti ji posílal (měl bych na psaní dost místa, protože neznám tvoji zemi ani město a asi ani příjmení, a tak bych mohl psát i do řádků, kam se píše adresát a adresa), nevěděl bych, co k fotografii dodat. Nakonec bych místo zaplnil tímhle:

… v okně hotelu Cristalhaus se bělá vodopád, který se nachází – předpokládám – někde za polovinou cesty k průsmyku Gemmi. Je tak úzký a bílý! Nejdřív jsem váhal, ale už třetí den brzy ráno jsem se k němu vypravil. Vyrazil jsem jen tak, bez veškeré výbavy, a myslel, že možná nebudu mít úspěch, ale brzy se ukázalo, že můj odhad vzdálenosti byl přehnaný – za hodinu jsem stál pod impozantním, mohu­-li to tak říct, vodním korytem, které k vodopádu vedlo. Proud v něm byl ale slabý, voda se ztrácela mezi obrovskými balvany a nebylo obtížné ji překračovat nebo přeskakovat a po obou stranách koryta hledat nejschůdnější cestu. Vnímal jsem, jak se vhodná možnost, kudy postupovat vzhůru, často ukáže až na poslední chvíli, to, jak těsný je interval mezi „zahlédnutím“ a uvědoměním si následujícího správného kroku a krokem samotným. Dařilo se mi nepřerušit rytmus výstupu. Bylo to radostné. A překvapivé. Po­­stupoval jsem rychle a potom, co jsem prošel hustým smrkovým lesem, který rostl na úseku, kde se proud ponořil pod zem, aby se znovu objevil o poznání silnější, ačkoli pořád ne „dravý“ (slovo, které jsi mívala ráda, které jsme spolu hledali ve slovníku a které by se ti i po těch letech líbilo, doufám), jsem se ocitl v závěrečné partii. Šplhal jsem po kamenech a vodopád už stál nad mou hlavou (přesněji trnul na obloze, jako nějaký veliký druh orla), podivně rychle se blížil a ještě rychleji sílil jeho zvuk. Zvláštní, jakoby s každým krokem, s každým mým vyhoupnutím.

Za chvíli jsem byl v cíli a uviděl řítící se sloup kalné bílé vody (mnohem tlustší, než jsem očekával), který dopadal na skalní podlahu s takovou prudkostí, že vystřikující kapky vytvořily kolem místa dopadu poměrně široký prostor, do kterého nebylo možné vstoupit – tak ostré měl stěny. Oči okamžitě zaměnily kapky s jiskrami. A pokud se týkalo těla, to se ­úplně stáhlo, prostoupil ho pocit, že pokud se okraje sršící stěny jenom dotkne, bude odříznuto. Celý výjev – až nadpozemsky sytě a jsem si jistý, že ty bys řekla „vztekle“ – škrtala krátká duha.

A mně se zdálo, že sloup padající vody, duha a vodní tříšť se nemohou nikdy proměnit, leda by přišla nějaká katastrofa, že tím, co není pevné, co se brzy rozteče nebo splaskne, je rozlehlá strmá skalní stěna za vodopádem. I po ní stékala voda – a ty desítky klikatících se stříbřitých pramenů působily jako železné sevření, které skálu zatím drží pohromadě. Představil jsem si dokonce, a zdálo se to možné, že masiv je měkký tak, že do něho lze ponořit celou paži nebo rovnou vniknout dovnitř. A snad jako potvrzení celého prolnutí různých skupenství visela ze skály, za burácejícím pilířem, obrovská suchá borovicová větev, ohlazená, bez kůry, která živě připomínala skutečný vodní pramen padající, proudící po kamenném srázu. Jako by ho napodobovala.

Líbám tě, L., už se loučím. A omlouvám. Je to jen zpráva z výletu, promiň – máš se?

Autor je spisovatel a překladatel poezie.