V domácí divadelní tvorbě se stále častěji objevují antické reminiscence: vznikají aktuální adaptace mýtů, nové texty inspirované starověkými látkami či projekty různým způsobem odkazující ke světu archetypální danosti. Novinkou při těchto návratech k dávnému bájesloví není ani akcentování genderové identity či queer perspektivy. Už delší dobu se hovoří o LGBTQ+ tématech v klasické mytologii; ostatně androgynní, homosexuální nebo bisexuální znaky vykazuje řada postav řeckého pantheonu. Queer estetika se tak v tuzemském divadle v kombinaci s antikou objevuje čím dál častěji.

Na tuto linii nyní navazuje platforma Pink­bus „scénickou meditací“ Fallen Olymp. Projekt vedený vynikajícím choreografem a tanečníkem Martinem Talagou posouvá jeho původní taneční aktivity k performativnímu umění a mezižánrovým přesahům. Talaga propojuje pohyb, obraz a slovo, přičemž je zřetelné, že kromě režiséra za podobu inscenace ručí i ostatní tvůrci, kteří do ní vnášejí své specifické dovednosti i aktuálnost postavenou právě na jinakosti a záměnách genderu.

Hledání queer perspektivy

Spolu s dlouhodobou fascinací tělem, jeho fyzickou krásou a dovednostmi, provázejí tvorbu Martina Talagy i odkazy k antice. Starořecký ideál kalokagathie, neboli harmonie duše a těla, se odráží v několika jeho sólových i skupinových produkcích. Tentokrát se ovšem spolu s dramaturgem Tomášem Procházkou rozhodl kombinovat antickou inspiraci s queer estetikou, které se v posledních letech intenzivně věnuje – tedy uchopit starou látku jinak a nabídnout vlastní, výrazně osobní perspektivu. Subverzivní zpodobení olympského božstva v čele s histriónským Dionýsem, androgynní Afrodité a prostoduchým boxerem Arésem, doplněné o představu lidstva žijícího v podsvětí, nabízí množství rafinovaných dějových zákrutů i pikantních paralel s postmoderním dneškem. Avšak jako by inscenátoři od prvotního záměru brzy odbočili jinam – a těžko říct kam vlastně.

Úvodní obrazy znuděného Olympu, kde mo­­rálně padlí bohové tráví věčnost dětinskými kratochvílemi a vyprázdněnou sebeprezentací, působí vizuálně silně. Následně však inscenace uhýbá k performativní přednášce extatického Karla Vladyky coby Dionýsa, spojené s technicky nezvládnutou prezentací. Děj se postupně láme do patetického rokování o božské konečnosti a vyústí v nepodařenou scénu Héřiny smrti. Queer motivy se vytrácejí, novým, poněkud na sílu vsunutým klíčem se stává Dostojevského teze o člověku, který nahradí mrtvého Boha a všechno mu bude dovoleno.

Mezi slovem a tělem

Do role Héry obsadil Talaga slovenskou emeritní činoherní herečku Vieru Pavlíkovou. Kontrast mezi mladými, dokonale vytrénovanými těly a postavou dámy v požehnaném věku (zejména během skvělého tanečního výstupu Jara Viňarského jako Amora) vytváří zajímavé napětí. Bohužel ani tento element nevtáhnou tvůrci dostatečně do hry. Nabízelo by se například důslednější zrcadlení mezi oběma ženskými postavami, Afrodité a Hérou, které naznačí jedna z úvodních mizanscén, ovšem bez jasného záměru a pokračování. Pavlíková, na rozdíl od ostatních performerů, kteří se vyjadřují především pohybem, pronáší svůj výstup ve slovenštině a sází na praxí osvojené činoherní herectví. V této snaze jí ale chybí režijní opora: její promluva působí toporně, je nesrozumitelná, a hlavně nemístně patetická.

Na celku je znát, že Talaga si je jistý v pohybovém vyjádření – všechny taneční pasáže vykazují vysokou kvalitu –, zatímco mluvené části zaostávají. Usměrnit by potřebovala i jinak fyzicky bravurní Helena Araújo v roli Persefony, stylizovaná poloprůhledným body do sex symbolu. Afektovaný jekot do mikrofonu bohužel přehlušuje ostatní herecké projevy jejího dokonale se pohybujícího ztepilého těla. Zásadním úskalím Fallen Olymp ale zůstává dramaturgická neujasněnost a neschopnost dotáhnout vytyčené téma. Postmoderní hravost a nadsázka se ztrácejí ve vzrušené dojemnosti, která však nakonec nikoho nedojme.

Autorka je divadelní kritička a publicistka.