„Vše dobré, co přichází, doprovázejí problémy.“ Tuhle větu bych psal nad dveře nakladatelství. Jejím autorem je Maxwell Perkins, možná nejslavnější redaktor v americké historii. Objevitel Francise Scotta Fitzgeralda, Ernesta Hemingwaye a dalších velikánů meziválečné éry. Muž, jehož instinkt a přesvědčení utvářely nejen zámořský literární kánon, ale potažmo i české maturity. Neboť přinejmenším pro svůj stravitelný rozsah jsou Velký Gats­by a Stařec a moře studující mládeží vyhledávanější než třeba Joyceův Odysseus nebo tlustospisy Thomase Manna.

Ale i kdyby tomu tak nebylo, mně by stačila tahle jediná věta. Často k ní v duchu zvedám zrak a hledám útěchu, povzbuzení a naději, že všechno dobře dopadne. Každý, kdo kdy seděl u redaktorského stolu, ví, že temné chvíle patří k branži jako klobouk na Perkinsovu hlavu.

Třeba když vám místo nasmlouvaných dvě stě padesáti stran práskne spisovatel o stůl trojnásobným fasciklem. Když vás vyghostuje překladatel, přestane zvedat telefony a odpovídat na maily. Když hrozí, že kniha nebude včas v tiskárně a veškeré plány se složí jak kostky domina. Když kvůli zpoždění ztratí titul šanci vyškrábat se z červených čísel. Když se těsně před tiskem ukáže, že v imprimovaných podkladech zůstaly pravopisné chyby, které byly opraveny už před měsícem v první korektuře.

Tyhle noční můry se zvládají snáz, máte­-li nablízku zvláštní druh lidí. Takových, kteří jsou oporou ostatním, přestože sami často nesou tíhu největší. „Buďte v klidu, Kubo, ještě nikdy v historii se nestalo, aby noviny vyšly s prázdnými stránkami,“ říkala mi v Hospodářkách Naďa Klevisová, když jsem coby editor víkendového magazínu pár hodin před uzávěrkou propadal záchvatům paniky. V Pasece mě zachraňoval klid Milana Macháčka, jehož neústupnost v otázkách nejen profesionálních, ale především mravních mi svítí na cestu dodnes. Naďa a Milan jsou už v redaktorském nebi – stejně jako Max Perkins, od jehož narození uběhlo předposlední zářijovou sobotu symetrických 141 let.

Když mu bylo šestadvacet, nastoupil do new­­yorského nakladatelství Scribner a od té doby zůstal věrný nejen literatuře, ale především svým autorům. Jak jednou zahlédl mezi dosud neproklestěnými řádky textu záblesk talentu, stal se svým „chráněncům“ nejspolehlivějším průvodcem. Navzdory nedůvěře kolegů či svého zaměstnavatele je dokázal prosadit do edičního plánu. Věnoval jim milio­ny hodin svého času a s nekonečnou trpělivostí cizeloval jejich texty. Zpevňoval příběh a strukturu vyprávění, nemilosrdně škrtal, vymýšlel lepší názvy, nabádal k úpravám, mnohdy zcela masivním. Ale nejen to. Svým autorům půjčoval peníze, byl jim rádcem ve věcech milostných a manželských. Věřil jim. Ne vždy oni věřili jemu, a tak navíc sváděl boj s jejich vnitřními démony a hájil doktora Jekylla v nich před panem Hydem.

Jeho jméno nenajdete ani na obálkách, ani uvnitř knih. S jedinou výjimkou: když po dvou letech dokončil vyčerpávající práci na redakci tisícistránkového opusu Thomase Wolfeho O času a řece (1935, česky 1961), prosadil si romanopisec věnování: „Maxwellu Evartsu Perkinsovi, velkému redaktorovi a statečnému a čestnému muži, který stál při autorovi této knihy v časech hořké beznaděje a pochybností a nedovolil mu podlehnout vlastnímu zoufalství.“

Křivku Wolfeho vztahu s Perkinsem narýsoval britský režisér Michael Grandage ve filmu Genius (2016) s Judem Lawem a Colinem Firthem v hlavních rolích. Kdo snímek viděl, ten chápe étos redaktorské profese. Zatímco autor se mění jak říční proud, chvíli je živý a čerstvý, pak zase mizí pod hladinou ve vírech, redaktor zůstává pevný a neměnný. Bez ohledu na to, zda jej autor zrovna vynáší do nebes, nebo nenávidí.

V roce 1920 vyšel u Scribnera Fitzgeraldův románový debut Na prahu ráje a literární kritik Edmund Wilson o něm opovržlivě napsal, že je to „jedna z nejnegramotnějších knih, jaké kdy byly vydány“, přičemž si rýpnul, že v ní najdeme překlep i v dedikaci. Fitzgeraldův pozdější Velký Gatsby má chybu rovnou na obálce. F. S. Fitzgerald se skutečně nepyšnil zrovna pravopisnou úzkostlivostí. Ostatně ani nemusel. Jak známo, nedostatky v publikované knize jdou vždy na vrub nakladatelského pracovníka.

Tady nám ovšem Perkinsův příklad může překalibrovat optiku. Redaktora nedělá špatným, když pustí tiskovou chybu. Redaktor se zpronevěří svému poslání tehdy, když opustí svého autora. Když podlehne strachu – z neúspěchu, veřejného odsudku, skandálu, intrikářů, cenzury nebo úzkoprsých kritiků. Zůstane­-li statečným, píše svou červenou tužkou dějiny.

Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.