Žena bez studu, růže bez vůně, říkávala po večerech moje babička. Každý si musí stát za svou vlastní ostudou, říkával po ránech jeden moudrý alkoholik. Jestli jsou krev a hovna pro fašisty, blití zbylo pro levičáky se slabými žaludky, říkávám já, když na ně myslím.

Ráda se vysmívám přehnaně terapeutické době, ale také se vyžívám ve svých traumatech a stydím se za to. Abych se u toho cítila oprávněněji, jízlivě pročítám cizí autofikce. Annie Ernaux v Hanbě popisuje, jak mužům, na kterých jí záleželo, oznamovala, že její otec chtěl zabít její matku. Všichni prý zmlkli, nedokázali to přijmout… Nevím, sdělovala jsem to samé několikrát, nikdo však nezmlkl a všichni to přijali až moc rychle. Pak jsem se zase styděla, jen o trochu víc.

Naučila jsem se ale fráze, kterými získávám slovní kontrolu nad milostnými okamžiky. Na chlapa máš docela malé ruce, zní jedna z mých nejoblíbenějších, a nemusí to být ani pravda. Zfanatizuj mě, žadoním ráda falešně, i když ve skutečnosti toho lze dosáhnout jen rozchodem. Miluju politiku, zdůrazňuju, když cítím neopětovanou emoční angažovanost, ale zrovna tohle myslím vždy zcela upřímně. Nejintenzivnější pocity vzrušení ve mně opravdu vyvolává odcizující pocit, že se zásadní věci dějí bez mého přičinění. Že se tak směšně lehce podřizujeme tomuhle absurdnímu kolosu. Že nejsem sama, koho naplňuje adrenalin z křiku a převahy.

V jedné z vlastních jízlivých autofikcí konfrontuju povolební vyjednávání s léčbou endometriózy. Po deseti letech bolestivého sexu dostane K. oficiální papír s diagnózou a termínem operace. Podpůrnou léčbu jí pojišťovna neproplatí, zato může ze záznamu sledovat detabuizační kampaně minulých vlád zaměřené na diagnostiku této chronické nemoci, což ji svou absurditou uspokojuje. Nikdo už snad nebude K. radit, že se musí napít. Třeba bude s myšlenkami na politiku brzy šukat ještě odcizeněji. Zoon politikon, navíc úplně bez studu.