Čtvrtá próza Jiřího Maršálka Zvěsti ze světa po žití se odehrává v druhé polovině šedesátých let v příhraničních lesích nedaleko zapadlé horské vesnice. Libor přichází do domu svého bratrance Petra, který se živí jako hajný. O minulosti postavy nic moc nevíme, ale jisté je, že na periferii republiky ­utekl z jižní Moravy před jakousi hrozbou. Ze střídmě troušených náznaků se záhy dozvídáme, že „smrt jeho cestu začala a vykázala ho z domova do míst, kde polomrtví lidé prožívají pár opakujících se chvil v prostředí stejně zašedle umrlém jako jejich ovdovělá představivost“. Podobně excesivních vět je v knize spousta a je třeba upozornit, že povětšinou nepůsobí nepatřičně: opisují různými rozvážně vršenými sledy slov rezignovanou marnost, strnulost a jakýsi paralyzující, mátožný stav mysli, v jehož zajetí postavy knihy prožívají své životy.

Napětí roste

Zvěsti ze světa po žití jsou starosvětsky literární, tragický příběh úpadku. Děj plyne pozvolna tempem klasiků, rozvážně, bez výstředností a zbytečných zkratek. Zručný vypravěč s citem pro detail zároveň nedává prostor nadsázce nebo ironii: vše je tíživě vážné, archaicky předurčené, prodchnuté beznadějí, později i strachem, šílenstvím a rozpravami o ustrojení našeho světa. Jako by se vše odehrávalo v černobílém filmu z dávných dob,…