Bezmála dvoumetrový otylý dvacátník v ha­vajské košili freneticky tančí před newyorským metrem. „Jsem produkt času a pohybu / vím, kde je v Brooklynu nejlepší pivo / jsem v zahradě a žeru všechnu tu hlínu // Bolí mě to,“ deklamuje do abrazivního beatu, oči mu planou manickým zápalem. Na první pohled (a poslech) není zřejmé, jestli to celé myslí vážně, nebo jde o další výhonek populárního žánru internetové memové kultury souhrnně označovaného jako brainrot. Jedno je ale jisté, s každým dalším videem roste ještě před pár měsíci neznámému Victoru Jonesovi fanouškovská základna. Jeho účet na sociální síti TikTok na přelomu září a října sledovalo bezmála šedesát tisíc lidí.

Ironie vždy fungovala jako zcizovací prostředek – způsob, jak si udržet odstup. Postironie, ironie druhého řádu, vyrůstající z internetové kultury počátku 21. století, tento odstup reflektuje: ví, že ironie už není obranným gestem, ale součástí samotné komunikace. Nejde jen o ironickou lásku k popu, ale i o to, že pomocí ironie lze paradoxně vyjádřit něco upřímného: cit, který by bez nadsázky působil kýčovitě.

Kulturoložky Sianne Ngai a Wendy Brown upozorňují, že v současném kulturním klimatu ironie přestává stačit. Chceme být vážní, ale zároveň si uvědomujeme, že…