Brazílie je od samých svých počátků multietnická a multikulturní, ale její literatura dlouho mluvila hlasem jedné, jakkoli vnitřně rozrůzněné skupiny. Podle literárně­-sociologického výzkumu, který podnikla profesorka Regina Dalcastagnè, bylo v letech 1965–2014 cca 70 procent brazilských románů vydaných v prestižních nakladatelstvích napsáno muži, 90 procent autorů bylo bílých a víc než polovina pocházela z dvojice měst Rio de Janeiro – São Paulo.

Tato čísla ukazují nejen nerovnováhu, ale i etické napětí, které vzniká, když privilegovaný hlas mluví za ty, kteří sami dosud nebyli slyšet. Mluvit něčím jménem není nikdy nevinné: každé takové gesto v sobě skrývá riziko, že se cizí zkušenost promění v kulisu našeho vlastního sdělení.

Letos jsem se poprvé v životě mohla zúčastnit mezinárodního literárního festivalu v Paraty, brazilském barokním městečku, kde se každoročně setkává to nejživější z brazilské literatury – té mainstreamové i té alternativní. V Paraty dnes brazilská kultura zní mnohohlasem – počínaje autorkou, která se identifikuje jako „Indiánka světlé pleti“, přes první generaci černošských autorů, o jejichž knihách se píše v prestižních literárních rubrikách, až po tvůrce pocházející ze sociálně vyloučených komunit. A pochopitelně ženy, jejichž hlas od šedesátých a sedmdesátých let sílí, dnes už nikoli jako výjimka, ale jako…