Když kreslíř a scenárista Carl Barks vymýšlel do svého vánočního komiksu v roce 1947 postavu strýčka Skrblíka, potřeboval k oblíbenému hrdinovi kačeru Donaldovi přidat hodně bohatého a charakterově mrzkého příbuzného. „Všichni mě nenávidí a já všechny nenávidím,“ spílal tehdejší Skrblík, vypůjčený z klasického Dickensova příběhu. Stvořitel Kačerova a mnoha jeho obyvatel Barks si však brzy uvědomil, že takový charakter není příliš nosný. Začal tedy vykreslovat Skrblíka komičtěji – jako absurdně bohatého hrdinu, jemuž jeho mamon či velikost jeho sejfu přinášejí spíše starosti.

Disneyho nádeník

Tyto klasické Barksovy příběhy začalo letos v říjnu vydávat tuzemské nakladatelství Crew. Svazek Pasti plné zlata už svým názvem ukazuje, že bohatství je pro kačera, který se rád koupe ve svých třech akrech zlaťáků jako v bazénu, nejen vášní, ale také prokletím. Hned v prvním z příběhů, nazvaném Strýček Skrblík a Sedm zlatých měst, se hrdina lituje, že už vydělal peníze všemi myslitelnými poctivými způsoby, a teď nemůže přijít na žádnou činnost, jíž by své jmění dál rozmnožil. Barksovy hravé autorské komiksy, které – na svou dobu netypicky – sám psal, kreslil, obtahoval tuší i vybarvoval, představují unuděného „nejbohatšího kačera na světě“ jako tragikomickou figuru: jako jedince, který vzpomíná na svá dávná dobrodružná léta a i na stará kolena se se synovcem Donaldem a třemi prasynovci Kulíkem, Dulíkem a Bubíkem vydává na výpravy, které však často končí tím, že starý chamtivec nezíská ani dolar navíc.

„Jak ten starej Skrblík ví, kam v týhle vyprahlý pustině jít?“ ptá se jeden z Rafanů, kačerových odvěkých nepřátel. „Jde za čichem! Ten starej lakomec cítí zlato na sto honů!“ dostává se mu pohotové odpovědi od kumpánů, kteří se zrovna plazí pouští. Barksovy dobrodružné příběhy sice představovaly postavu, která byla ztělesněním amerického snu v jeho nejsobečtější podobě, ale Skrblík se paradoxně stával jedním z nejoblíbenějších hrdinů Kačerova, čemuž samozřejmě napomáhala odlehčená podoba historek. Ty měly dopad nejen na generace dětí, ale také na pozdější významné tvůrce. Konkrétně tři příběhy zahrnuté do česky vydaného svazku ovlivnily George Lucase a Stevena Spielberga při psaní snímků o Indiana Jonesovi. Slavné scény jako jízda na důlních vozících či obří koule řítící se na proslulého archeo­loga s kloboukem a bičem pocházejí právě z Barksových komiksů. A oba režiséři se k inspiraci hrdě hlásí.

Přitom samotný Barks byl u Disneyho tak trochu v pozici kačera Donalda, který je v komiksech ochotný dřít pro Skrblíka za směšný třiceticent. Když na začátku čtyřicátých let působil ve studiu jako druhořadý, nicméně talentovaný animátor, patřil k těm, kteří na protest proti mizerným platovým podmínkám odešli. A třebaže po letech pracoval na populárních skrblíkovských příbězích, nikdo ho neznal, neboť Walt Disney na komiksových sešitech kromě vlastního jména žádná jiná neuváděl. Trvalo sedmnáct let, než se Barksovo jméno dostalo k fanouškům! A ti ho navíc museli z Disneyho studia vyloudit pomocí lsti.

Obíhat!

Skrblík McKvák byl sice inspirovaný hlavně skotsko­-americkým magnátem Andrewem Carneggiem, ale není tak těžké v jeho jednání najít i paralelu se samotným šéfem studia Waltem Disneym, tedy mužem, který také absolutně věřil svým vizím, byl ochotný riskovat vše pro dosažení svých cílů a leckdy přitom nehleděl napravo nalevo. Pozoruhodné přitom je, jak snadno se v některých pozdějších příbězích o Skrblíkovi ze skotského hamouna stal hrdina amerického kapitalismu.

Na televizní obrazovce se Skrblík poprvé uvedl v krátkém snímku příznačně nazvaném Strýček Skrblík a peníze (Scrooge McDuck and Money, 1967): vzduchem létají zlaťáky a další mince a titulní song na malé diváky útočí zvoláním: „Obíhat!“ Vzápětí se dozvíme, že jakmile peníze přestanou obíhat, je to katastrofa. Ve zhruba čtvrthodinovém filmu dává Skrblík ostrou lekci z ekonomie svým třem prasynovcům. Už je sice dávno po válce, kdy disneyovky sloužily jako účinný nástroj propagandy, ale takzvané edukativní programy u Disneyho natáčeli i v průběhu padesátých a šedesátých let. Snímek Strýček Skrblík a peníze přitom dost možná byl posledním titulem, na kterém se mohl Walt Disney podílet, neboť vyšel těsně po jeho smrti. Je plný hudebních čísel, která dítkám vštěpují správné konzumní návyky. Ve zkratce se tu popisuje, jak staří Římané platili solí, a končí se u soudobých finančních toků. „Chytře investovat je umění,“ zasvěcuje Skrblík trojici prasynovců takřka nábožně do tajemství světa. Nikde ani stopa ironie – je zkrátka potřeba připravit se na to, že peníze musí cirkulovat, neboť to je jediná cesta ke štěstí. A dokonce dojde i k určitému znevážení Skrblíkova pověstného sejfu, z něhož nesměl ubýt ani cent. Tentokrát totiž kačeří drobotině strýček vysvětluje, že skutečné jmění spočívá v jeho obřích investicích.

Život a doba McKváka

„Pět multiultramilionů, devět nepředstavitelionů, sedm fantastilionů dolarů a šestnáct centů.“ Tak je na začátku komiksového románu Život a doba Skrblíka McKváka (1996, česky 2018), který sešitově vycházel mezi lety 1992 a 1994, vyčísleno jmění protagonisty. Jeho autor Don Rosa komiks napsal a nakreslil jako poctu dílu Carla Barkse a jedná se o – podle všeho upřímně míněný – pokus popsat, jak Skrblík přišel ke svému jmění a jak se během té doby měnila Amerika.

Příběh, který začíná roku 1877 na skotské Vysočině a končí v roce 1947, kdy Barks prvně představil hrdinu čtenářům, ukazuje vzestup a pád toho nejodvážnějšího a nejpoctivějšího „selfmademana“ na světě. Skrblík si coby leštič bot vydělá svůj první, ovšem americký pěticent, který je mu ve Skotsku na nic. Ale o to víc je motivovaný. Vyráží do Ameriky, do „země, kde může zbohatnout i blázen“, jak si záhy všímá. Následuje série dobrodružství, během nichž se stává námořníkem, honákem krav či zlatokopem a opakovaně přichází o vše. Ale to ho nikdy neodradí. Je odhodlaný být „drsnější než drsňáci, mazanější než mazáci a všechny peníze si vydělat poctivě“.

Don Rosa idealisticky popisuje, jak se Skrblík poučuje ze svých chyb a zúročuje nabyté schopnosti. Přesto sem tam mezi řádky dává čtenářům najevo, že tento způsob života ani Skrblíkova motivace nemusí patřit k nejzářnějším vlastnostem, jaké může člověk či kačer mít. Když v drobném Skrblíkovi občas propukne až nadlidská síla, jako by byl poháněn dolary, které se točí v jeho lebce. Jindy zvítězí – na způsob Luďka Soboty ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje – v rodeu jen proto, že se mu za sedlo zaklesne jeho opasek s penězi. Ale i když se postupem děje začíná ukazovat, že Skrblík odmítá dělat cokoli, co nevede k navyšování jmění, stále převažuje bezelstně pozitivní důraz na vlastnosti, jako jsou pracovitost a ochota dát do svého byznysu vše.

Příběh sice směřuje k vyobrazení samotáře, který je obklopený jen svými penězi a marně hledá něco, co by mu poskytlo štěstí, ale Rosa u temného závěru nezůstane. Stařík dostává díky svým synovcům novou chuť do života, radostně skáče do bazénu plného zlaťáků a po pár tempech přemýšlí nad dalšími dobrodružstvími. A čtenáři mohou váhat, zda se lze s takovým protagonistou ztotožnit. Závěrečná slova o tom, jak se ve Skrblíkovi kačer Donald spletl, jsou poměrně návodná. Přitom právě v tomto neurotickém hrdinovi, kterého mnohé Disneyho příběhy vykreslují jako lenocha, a kterého přitom Skrblík neustále zneužívá za pár drobných, se Amerika odráží možná nejvěrněji.