Občas slyším, jak někdo někomu říká: „Napiš o tom báseň!“ Na první pohled není nic přirozenějšího než takovou radu dát, a nic snadnějšího než ji uposlechnout. Básně se přece píší, jakmile někdo z libovolné pohnutky usoudí, že o tom nebo onom by se báseň napsat měla… Sám jsem si to nějaký čas myslel, i když jsem tušil, že cesta od „toho“ k básni není přímočará. Jenomže básní, které se od „toho“ dalece vzdálily, jsem četl už tolik, že moje víra ve zjevnou příčinnost i předmětnost básnické tvorby vyvanula. Proto kdykoli znovu zaslechnu onu bezmyšlenkovitou výzvu „Napiš o tom báseň!“, ptám se v duchu: Ale o čem? O čem vlastně? Opravdu je možné napsat báseň o něčem, jako se píší knihy o něčem, třeba o beznaději nebo přátelství? O houbách, dřevěných betlémech, pražské kanalizaci, o Škodě 1000 MB? O vyhoření, nedomykavosti srdeční chlopně, bytové krizi, Hitlerových generálech? Podle všeho to možné je. Existují básně, kterým tvrzení, že jsou o něčem, ne­uškodí. Kupodivu je jich většina. A pak jsou básně, které nejsou zvlášť o ničem, a přece toho říkají mnoho.

Nesklouznout po slovech

Sbírka Jiřího Dynky Zdrhnout CZ je v anotaci označena za „svého druhu básnický be­dekr“. Recenzenti o ní napsali,…