Vlak uhání širokou rovnou krajinou podél hranic, a přece se zdá, že pluje pomalu. Pokud sedíte u okna, můžete si stavby v dálce prohlížet desítky vteřin, natočí se jen nepatrně. Stejně nepatrně se naklánějí sklizená pole. Borovicové háje připomínají opotřebovaná dioramata vyfocená teleobjektivem. Cokoli se v nich stane, je dílem představivosti, kterou zažehl neostrý, neprokreslený obraz. Ale není čas si něco představovat, okna propouštějí další a další vjemy. Zdi nádraží se na půl vteřiny mihnou přímo za oknem, za ještě kratší dobu vydají a zase pohltí postavu výpravčího. Ale možná to byl stín nachýleného sloupu trakčního vedení nebo vlhká skvrna na fasádě. Možná je to jedno, dojem zůstává stejný: nervózní radost z trvání cesty, která neskončila a ještě nějaký čas neskončí. Jakási tichá bujarost nad tím, že jsem vlakem unášen pryč. Někam tam, kde ještě nejsem. A v této úlevě, někde na okraji zorného pole, tetelí se málo zřetelná, přesto přítomná, nepopiratelná a obávaná bezútěšnost, která přes veškeré pokusy vytlačit ji z mysli stále hrozí přelít se do plného vědomí. Do každé skvrny za oknem, do každé nedostatečné ilustrace krajiny.

O den později, v mezičase před vyhlášením vítězky literární ceny, stoupáme dubovým lesem téměř k vrcholu. Záměrně jej obcházíme, abychom se vyhnuli křečovitému zástupu mužů, žen, dětí a psů, kteří přijeli auty až k červenobílé závoře. Každý z nich chce být na vrcholu sám. Rozhlídnout se, zfotit, co se dá, a pak se vrátit k autu, svléknout si bundu, uložit ji do kufru, usednout za volant, nastartovat a odjet domů, kde si na svůj výšlap možná ještě vzpomenou.

Jdeme dubovým lesem. Jsme tři. Občas mlčíme, trajektorie našich kroků se občas kříží, každý si v lese všímá něčeho jiného. Vstupujeme na oblou kozí pastvinu ohrazenou dřevěnými kůly a bílou páskou. Kovovou branku drží zavřenou tuhá pružina. Pod námi je soutok, v dálce na obzoru stojí v nepravidelných řadách větrné elektrárny. Nalevo mezi nízkými kopci se po mastné hladině řeky vleče nákladní člun, odsud sotva viditelný. Vlado mi podává dalekohled. Zatímco těkám očima po strategicky uklizené krajině a hledám něco nepravidelného, dohadujeme se, jestli hrdelní zvuky zaznívající z nedalekého lesa patří krkavcům, které jsme cestou viděli kroužit na nebi, nebo lvům, které možná chovají ve výběhu mezi chatami dole u řeky.

Pěšina se stáčí mezi balvany, scházíme hustým porostem a za chvíli opět stoupáme. Asi sedmdesát metrů nad námi hlídá průchod mezi dvěma stromy samec daňka. Kolem něj procházejí se shrbenými krky daněly. Jsou vidět páry tenkých klopýtajících nohou. Samec pravidelně rochá a z opačné strany, v nedohlednu pod námi, mu odpovídá jiný.

Později na jiné kozí pastvině míjíme starší pár. Muž je zavalitý, s bílým vousem a mikinou uvázanou vysoko kolem pasu. Říkám si, že je to ornitolog, nebo aspoň ptáčkař. Jeho žena se káravě rozhlíží kolem sebe.

Dole u soutoku je rušno. Muži, ženy, děti a psi se vzájemně obcházejí. Panuje tu jakási nedobrovolná, solipsistní družnost. S výjimkou psů, některých dětí a některých dospělých hledají všichni ideální úhel pro předpažené objektivy svých mobilů. Sledujeme, jak se proti proudu větší ze dvou řek plazí švýcarská výletní loď William Wordsworth. Na palubě hraje hudba, za zrcadlovými okny není nic vidět. Jezerní básník pluje na Vídeň.

Navečer, už sám, procházím prázdnou ulicí podél hřbitovní zdi. Ulice se postupně svažuje až k nábřeží, ale tam nemířím. Než odbočím vpravo a vydám se vzhůru po příkrém, úzkém schodišti mezi vzrostlými stromy, všimnu si dole na opačné straně mohutného betonového hranolu černé barvy. Je to vstup do podzemní hrobky rabína. Ve vzdálenosti pouhých pěti metrů se kolem hranolu obtáčí tramvajová trať, která hned mizí v tunelu pod hradním vrchem.

Příkré schodiště je z obou stran sevřeno starými drátěnými ploty. Domy za nimi vzdorují v prudkém svahu gravitaci. Až později se dovídám, že jsem mohl ze schodiště přes větve stromů dohlédnout na dno bazénu, který nikdy nesloužil veřejnosti. Před sedmapadesáti lety jej poprvé a naposledy napustili. V devadesátých letech si jako exteriér zahrál v jednom špatném filmu.

Večer, v den vyhlášení vítězky literární ceny, se v divadle hodně mluví o politice, útlaku, lidských právech, o lidech. O literatuře málo.

Dopoledne před odjezdem obcházím, letos už podruhé, prázdné kolejiště opuštěné stanice, která je dnes vklíněná mezi převážně bytovou zástavbu. Mezi pražci prorůstá tráva. Prostor kolejiště je natolik dlouhý, plochý a širý, že jeho rozlehlost žádná fotka nezachytí.

Autor je literární kritik.