Od pádu diktatury komunistické strany v ro­­ce 1989 vede česká společnost nepřetržitý zápas o to, jak interpretovat svou nedávnou minulost. Připomínání čtyřiceti let komunistické diktatury se stalo prostorem, v němž se odehrávají spory o spravedlnost, legitimitu a kolektivní identitu. Na rozdíl od některých jiných postkomunistických společností se česká politika paměti dlouhodobě vyznačuje silně retributivním rámcem. Na jedné straně stojí odpůrci nebo oběti režimu, kteří si zaslouží uznání, případně odškodnění, na straně druhé osoby spojené s režimem, tedy viníci, kteří mají být i po desetiletích symbolicky či materiálně trestáni.

Černobílý pohled

Tento černobílý pohled umožnil přijímat důležité právní normy a činit symbolická gesta, jež usilují o ocenění disidentů a odškodnění politických vězňů a jiných osob postižených represí. Zároveň ale vedl ke sporům o legitimitu některých kroků. V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině pak debaty o povaze vyrovnání se s komunistickou minulostí nabyly na intenzitě, a to jak na politické, tak na odborné úrovni. Snaha o distancování se od všeho ruského vedla politickou reprezentaci k důraznějšímu odmítání dávno padlého režimu. Novelizací zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu tak došlo k rozšíření možností finančního ocenění pro ty, kdo se aktivně podíleli na odporu proti komunistické diktatuře, přestože jejich řady už notně řídnou. Současně bylo desetiletí od pádu režimu oprášeno sankcionování někdejších komunistických prominentů a příslušníků bezpečnostních složek – a sice formou snižování důchodů. Tyto kroky ukazují, že retributivní rámec paměťové politiky, založený na binárním chápání minulosti, s válkou na Ukrajině ještě zesílil.

Součástí tohoto polarizačního trendu je i novelizace trestního zákoníku, která stanoví, že propagace nejen nacistického, ale i komunistického hnutí je trestná. Česká republika se tak přihlásila k názoru, že obě ideologie jsou neslučitelné s demokratickými hodnotami a právním státem. V případě aplikace tohoto ustanovení však nastává problém, jak komunistickou ideologii se všemi historickými a geografickými deriváty definovat. Tedy, dotaženo ad absurdum, zda je kupříkladu propagace francouzské komunistické strany stejná jako propagace nejhrubšího stalinismu. Není divu, že je tato novela veřejností přijímána rozporuplně. Pro jedny představuje spravedlivé narovnání historické paměti, pro jiné problematický zásah do svobody projevu. I zde se ukazuje, že retributivní rámec politiky paměti naráží na své limity. Přes svou zdánlivou jednoduchost totiž otevírá složitou debatu o hranicích mezi ochranou demokracie a jejím omezováním.

Do toho vstupují další vládní iniciativy. Například Rada vlády pro paměťovou agendu, jejíž založení se setkalo s kritikou historické obce, která upozorňovala na riziko další politizace dějin. Ačkoliv lze pozitivně hodnotit, že v radě jsou zastoupeni představitelé různých institucí a názorových proudů, zůstává otázkou, zda právě vládní koordinace je tím nejlepším způsobem, jak politiku paměti rozvíjet. Tato otázka je palčivá zvláště v současnosti, kdy při diskusích o podobě nové vlády někteří členové rady deklarují, že jsou připraveni na svůj post rezignovat. Tím by dosavadní křehká rovnováha byla zásadně nabourána.

Srozumitelné dějiny

Za mnoha těmito kroky stojí nové vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), napojené na některé vládní strany. To nastoupilo do funkce na jaře 2022, tedy pár měsíců po ruské invazi na Ukrajinu. Jeho přístup se vyznačuje důrazem na retributivní principy, heroi­zací odpůrců a obětí režimu a nesmiřitelným pohledem na komunistickou diktaturu. Tento jednoduchý rámec má svou sílu, neboť nabízí výklad dějin v tom nejsrozumitelnějším podání – jako souboj dobra se zlem. A samozřejmě je politicky využitelnější než plastičtější obraz minulosti, který přináší historická věda. Zároveň je však dlouhodobě neudržitelný, protože ve své podstatě stojí na polarizaci společnosti a neumožňuje komplexnější reflexi dějin.

Z paměťové politiky se tak vytrácejí zkušenosti těch, kteří se pohybovali v šedých zónách, kteří se proti režimu aktivně nepostavili, ale ani nebyli jeho pilíři. Chybí reflexe každodenních strategií přizpůsobení či pasivního odporu – jednoduše životní reality většiny obyvatelstva. Pro mladší generace, které už nemají přímou zkušenost s komunistickou diktaturou, může být moralizující narativ atraktivní, ale odvádí ji od kritického uvažování.

V současnosti Česká republika čelí bezprostředním hrozbám: nárůstu populismu, dezinformačním kampaním, útokům na média, relativizaci demokratických hodnot i nejistotám spojeným s bezpečnostní situací v Evropě. Historie a její studium přitom mohou sehrát klíčovou roli při obraně demokracie. Nikoli jen proto, že nám zprostředkovávají zkušenost s diktaturou, ale především tím, že učí nové generace pracovat s prameny, rozlišovat pravdivost zdrojů a chápat různé perspektivy a interpretace. Historie ukazuje, že žádný příběh není černobílý, neboť tytéž události vnímají různě oběti, pachatelé, současníci a pozdější generace. Právě tato schopnost vnímat pluralitu pohledů může být účinnou prevencí proti ideologickému zjednodušování a manipulaci.

Na křižovatce

Paradoxně právě tam, kde by se měly demokratické principy a otevřený přístup k minulosti uplatňovat nejvíce, se často projevují jejich slabiny. Jak ukázalo veřejné slyšení Senátu ke kritické situaci v ÚSTR, zápas o obraz minulosti se nevede jen na úrovni politické a historické diskuse, ale také v samotných institucích politiky paměti. Na zmíněném slyšení zazněla řada kritických připomínek k současnému vedení ústavu. Mluvilo se o šikaně zaměstnanců a odborů, klesající vědecké úrovni a nejasnosti ohledně vedení Rady ÚSTR. Tyto spory ukazují, že instituce, která má být garantem objektivity a odbornosti při zkoumání diktatur, sama zápasí s problémy, vůči nimž by měla být nejcitlivější.

Česká paměťová politika dnes stojí na křižovatce. Buď bude dál setrvávat v retributivním rámci, který sice nabízí jednoduchý morální příběh, ale prohlubuje společenské příkopy, anebo může hledat cestu založenou na dialogu, respektu k různým zkušenostem a schopnosti učit se z vlastních dějin. Takové pojetí paměti by bylo důkazem, že jsme se z minulosti skutečně poučili.

Autorka je historička.

Článek vznikl na základě projektu „Political Polarisation and Communist Past: Czech and German Case“ č. 101109026, řešeného na Technické univerzitě Drážďany a spolufinancovaného EU.