Bezpečnost České republiky se stala jedním z nejfrekventovanějších pojmů současného politického slovníku. A zřídkakdy jsme přitom ochotni položit si otázku, co ona bezpečnost vlastně znamená. Jako by se to snad rozumělo samo sebou.

Když před pár dny prezident Petr Pavel pronášel svůj projev na konferenci Diplomacie a bezpečnost, zmínil sice v úvodu mezi soudobými riziky polarizaci společnosti nebo environmentální hrozby, jinak ale představu o bezpečnosti našeho státu zredukoval na vojensko­-geopoliticko­-strategický rozměr, aniž by se k uvedeným rizikům jakkoli vrátil.

Mluvil přitom velmi podobným jazykem jako představitelé dosluhující vládní koalice. Když vláda v březnu 2025 připravila společné prohlášení předsedů parlamentních stran o bezpečnosti, šéfové ANO a SPD se jeho vyhlášení odmítli zúčastnit, a tak se z toho stal čistě vládní podnik. I zde byla bezpečnost definována v zásadě jako „silná, dobře vybavená armáda“. Když se následně vládní strany jedním hlasem zaštítí prohlášením, že „naším cílem je soudržná a odolná společnost“, jediná cesta k jeho dosažení, kterou lze v citovaném dokumentu nalézt, je účinný boj proti dezinformacím. Víc nic.

Propaganda fašistů a bolševiků v meziválečném období si nijak nezadala s nejzdatnějšími dezinformátory naší doby – samozřejmě v rámci tehdejších možností informačních technologií. A uvádění jejich lží a nesmyslů na pravou míru bylo patrně stejně málo účinné, jako je tomu dnes. Dezinformace má totiž spíše význam identitární než informační: vytváří pocit sounáležitosti těch, kteří se cítí vyloučeni z existujícího establishmentu. Z něj se rodí nedůvěra k veřejnoprávním médiím, výsledkům vědeckého výzkumu nebo i snaha za vším hledat spiknutí či zradu elit. A tento pocit odcizení pak konsekventně vyvolává třeba i odmítání principů české zahraniční politiky a proruské postoje.

Když sledujeme vzestup pravicového po­pulismu a počínání současné prezidentské administrativy v USA, stále častěji si zároveň klademe otázku, nakolik se naše dnešní doba podobá oné meziválečné éře. Demokratické režimy se tehdy otřásaly pod palbou hned ze dvou stran – zprava fašismu, zleva bolševismu. Třebaže radikální levice dnes spíše skomírá, analogie mezi tehdejšími rozličnými fašistickými hnutími a dnešním nacionálně konzervativním populismem se nám nabízí v míře více než hojné.

Z věty George Santayany o tom, že kdo se nepoučí ze své minulosti, bývá nucen si ji zopakovat, se stalo dokola omílané klišé. Málokdy si z něj však v Česku umíme vzít víc než připomínání zločinů komunismu a nacionálního socia­­lismu ve 20. století. Přitom by nám poučení o tom, co může znamenat pojem „bezpečnost“, které si z meziválečné zkušenosti odnesli naši předkové, mohlo být užitečné. Možná právě v něm můžeme nacházet vysvětlení, proč strany bývalé vládní koalice zaznamenaly přinejmenším nevýhru (abychom aktualizovali okřídlenou formulaci Václava Klause).

Když v roce 1905 v prvním díle svého opusu The Life of Reason (Život rozumu, 1905) španělsko­-americký konzervativní myslitel Santayana psal zmíněná – z kontextu často vytrhávaná – slova, chtěl tím ocenit význam zkušenosti pro změny v lidské společnosti, aby pokrok nenabral podobu ničivého procesu. I pokud se dějiny neopakují, ale přesto se rýmují, můžeme se svou historickou zkušeností naložit užitečněji než ji redukovat do pouhého biflování faktů a kladení věnců na památná místa.

Během třicátých let minulého století se význam pojmu bezpečnost radikálně proměnil. V konfrontaci s velkou hospodářskou krizí se zrodil pojem „sociální bezpečnost“. My dnes sice Rooseveltův pojem „social security“ zásadně překládáme do češtiny jako sociální zabezpečení, ale naši předkové důsledně po­­užívali překlad „sociální bezpečnost“. Ten ostatně také daleko více odpovídal významu, který měl americký prezident na mysli.

Právě zkušenost s fašismem a bolševismem vedla k tomu, že když spojenecké vlády Roose­veltovými a Churchillovými ústy vyhlašovaly válečné cíle protihitlerovské koalice, tak mezi jinými Atlantická charta (1941) deklarovala i „osvobození od strachu a nouze“. A stejný jazyk pak zopakovala pro budování poválečného světa i Charta OSN, resp. Všeobecná deklarace lidských práv, když se ve jménu osvobození od strachu a nouze přihlásily k víře v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen, k sociálnímu pokroku a vytvoření lepších životních podmínek ve větší svobodě.

Nevyvozujme z toho, že naši předkové byli moudřejší, když o bezpečnosti dokázali uvažovat komplexněji, než jsme schopni či ochotni my. Aby k takovému nahlížení bezpečnosti dospěli, potřebovali dvě světové války a jednu mimořádnou ekonomickou krizi, jež vstoupila do dějin jako velká hospodářská krize. My máme tu výhodu, že žijeme o století později a víme, co následovalo. A máme také možnost poučit se z jejich zkušenosti.

Zatímco v samotných USA byl koncept sociál­ní bezpečnosti po druhé světové válce pojat v silně redukované podobě a nic s tím v šedesátých letech se svým konceptem sociálně štědré „Great Society“ nedokázal udělat ani prezident Lyndon Johnson, západoevropské země vykročily vstříc tomu, co nazýváme evropským sociálním modelem. Pro úplnost dodejme, že komunistické režimy na Východě si tento pojem v duchu bolševické centralizace začaly překládat jako sovětské státní sociální zabezpečení.

Evropský sociální model, jenž dodnes tvoří hodnotové jádro evropské integrace, byl založen na ideji sociálního občanství a dokázal na několik desetiletí zmírnit trend rozevírání společenských nůžek mezi bohatými a chudými v západoevropských společnostech, čímž po rozhárané meziválečné době významně přispěl k jejich stabilizaci. A ve stejném období téhož docílili i Američané, byť s podstatně méně štědrým sociálním státem. V posledním půlstoletí se však trend obrátil a s jeho postupem přišel Západ o svůj vnitřní smír.

Pokud nám výše uvedené příklady mají sloužit k poučení, pak k takovému, že liberální demokracie neporazila extremistické varianty – fašistickou a komunistickou – moderní společnosti silou své přesvědčivosti či snad nějaké vnitřní přitažlivosti. Dokázala to především funkčně koncipovaným pojmem bezpečnosti, jenž jí dodal nejen vojenskou sílu navenek, nýbrž také sociální dimenzi dovnitř. Proto je třeba zdůraznit, že například promyšlená regionální politika, která bude zmenšovat vyloučenost některých lokalit, nebo méně stigmatizující sociální pomoc mohou k bezpečnosti a stabilitě České republiky přispět podobně jako růst vojenských výdajů, na které máme stále tendenci pojetí národní bezpečnosti redukovat.

Autor je historik.