„Vaše tělo není úplně to, co si myslíte, že je,“ vítá nás strojový hlas v období plastosféry (anglicky plastisphere). Kolem se zhmotňuje barevný svět pulsujících a organických forem, které nás, jak plujeme prostorem, obklopují. Vše je lehce růžové, žluté a fialové, naše tělo je nehmotné; jediné, co z něj vidíme, jsou dlouhá chapadla, která zachytávají (a tím vdechují) ve vzduchu poletující mikroorganismy. Nacházíme se v nekonečném světě sdíleném s dalšími plastickými mutacemi, jsme novým druhem: plastosapiens, neboli člověkem plastovým.

Ve skutečnosti své tělo stále máme, je ale potlačeno vjemy, kterými na nás působí vizuál­­ní prostředí odehrávající se ve VR projekci na výstavě Mimolidské perspektivy, která se koná v rámci Festivalu ART*VR v pražském DOXu. Okolní svět je utlumen sluchátky a tělo ošáleno, občas pocítíme mírnou závrať. Kromě člověka plastového si na výstavě můžeme také vyzkoušet, jaké to je, stát se na chvíli kusem vápence, stromem, květinou nebo kolektivním lidským tělem.

Zažíváme tak zkušenost, která je velmi dobře známá hráčstvu počítačových her. Jsme odosobněni od sebe samých a stáváme se na chvíli někým nebo něčím jiným. Tento stav ve svých knihách a textech popisuje publicista Ondřej Trhoň, jenž se dlouhodobě věnuje právě otázce, jak nám videohry umožňují zažívat fikční svět a skrze to reflektovat naši realitu. I tato zkušenost má ale různé podoby, a ne každá virtuální hra je ve zprostředkování jiné perspektivy úspěšná.

Pohádka – laboratoř posthumanismu

Projekce sice propojuje téma mimolidské perspektivy, potenciálu, který virtuální realita nabízí, ale využívají jen někteří autoři či autorky. Například dvojice Kris Hofmann a And­reas Wuthe v díle Zničehonic (2025) vypráví spíš o tom, jak se mění klima – což způsobuje nečekané a devastující události jako povodně –, než že bychom se stávali nějakou nelidskou entitou. Zůstáváme stále v lidském těle vypravěčky Anny, jež se ocitá uprostřed záplav v malém rakouském městě. Snahou tvůrců je přiblížit diváctvu konkrétní příběh vypovídající o současné klimatické krizi a vzbudit v něm citlivost vůči procesům v přírodě – jako jsou mokřady, bažiny nebo lužní půdy –, jež jsou klíčové pro zachování environmentální rovnováhy.

Stejně tak narativní, i když jiným způsobem, jsou díla Mýtina Arii Wolf (2025) a Velkolepý úprk Jorena Vandenbrouckea (2025). Zatímco druhé jmenované video je spíše humornou karikaturou o muškátech v květináči, které chtějí utéct svému osudu, Mýtina je meditativní pohádkou kombinující fantazijní svět Mumínků s mírumilovnými Čapkovými mloky. Hráčstvo dostane do ruky ovladač znázorňující baterku, skrze niž tento svět poznává a jejíž kužel světla rozpohybovává okolní dění. S poměrně minimálními prostředky se autorce Arii Wolf daří navodit příjemnou atmosféru, ve které toužíme zůstat co nejdéle. Zároveň jsem si uvědomila, že právě dětské setkání s pohádkovým světem je díky (jakkoliv omezené) lidské imaginaci jednou z prvních mimolidských zkušeností, a to navzdory tomu, že postavičky a jejich chování bývají často výrazně polidštěné. Naše dětská těla najednou nabudou jiných forem, když dané příběhy posloucháme (méně, když na ně díváme). Stáváme se na chvíli Mumínky a prožíváme jejich zážitky.

Otevřít se jinému

Do jaké míry ale může být zážitek z virtuál­ní reality doopravdy transgresivní? To je otázka, kterou jsem si kladla například u filmu Texada od dvojice autorek Josephine Ander­­son a Claire Stanford z roku 2023. Jejich záběry zachycují vápencový lom na kanadském ostrově, který se stal středobodem života místních obyvatel a jejich ekonomiky. Film se ale vydává do mnohem vzdálenějšího a hlubšího času, než jakým je současné dění na ostrově a v lomu – na chvíli se díky projekci ocitneme nad imaginární krajinou utvářející se během vzniku planety Země. Zblízka pozorujeme dynamické geologické změny, jež se odehrávaly v průběhu milionů a milionů let. Autorky fascinuje právě tento nepředstavitelně dlouhý časový úsek, během nějž se z těl a kostí dávných organismů stával pomalu vápenec. Tato hornina je tak trvalým záznamem minulosti, jenž se dnes rozpouští v jejím každodenním užití ve stavebnictví, zemědělství nebo v barvách či v zubní pastě.

Hluboký čas je pojem, který se v současném umění skloňuje čím dál častěji, přesto ale jeho představa zůstává stále těžko uchopitelnou. Stejně tak i film Texada je spíše sci­-fi vizí, díky níž se ovšem můžeme co nejvíce přiblížit představě o tom, jak svět dříve vypadal bez lidí. Ne­-lidská zkušenost tak nemusí vysloveně vždy znamenat jen to, že se snažíme dívat na okolní svět skrze oči někoho nebo něčeho jiného, spíše nás nutí pokládat si otázky po možnostech současného soužití různých entit. Protože z našeho lidského těla jednoduše nevystoupíme.

To je i závěr, ke kterému dochází výstava Mimolidské perspektivy v DOXu, jež je nakonec především příjemnou zábavou na odpoled­­ne, ačkoliv by určitě mohla mít větší ambice. Nejsem velkou fanynkou této soukromé galerie, která se zaměřuje primárně na nekomplikovanou popularizaci obecnějších vědeckých a kulturních témat, což do značné míry ovlivnilo i má očekávání. Přesto jsem doufala, že bude zajímavé vidět, kam se současné VR projekce posouvají. Výsledek mě ale ­příliš ­nepřesvědčil, což může být kurátorským výběrem, nebo také tím, jaké projekty získávají finance k nákladnému natáčení pomocí 360° kamery a jiných zařízení, případně na 3D vizualizaci ve virtuálních hrách.

Různé přístupy tvůrců a tvůrkyň ve VR ale stojí za to prozkoumat, a možná si i každý či každá najde projekci, která ho nebo ji osloví. Příjemným překvapením tak pro mě byl film amniotic artheraπ od umělce Konrada Mihata z loňského roku, který vtahuje diváctvo do kolektivního prožitku tzv. amniotické terapie, propojující pohyb, tanec a psychoterapii v prostředí asociujícím plodovou vodu. Lidská těla plují ve společném prostoru, který doplňuje voiceover, jenž připomíná, jakým způsobem je naše kůže prostupná a jak se skrze vzájemný dotyk utváří představa o sdíleném světě. Kamera se proplétá mezi končetinami a my se stáváme součástí meziprostoru. Nejsme tak nakonec ani nikým z protagonistů, ani žádnou konkrétní entitou. Naše pozice je proměnlivá. A to do té doby, než si sundáme z hlavy VR brýle.