Když se roznesla zpráva, že Thomas Pynchon na podzim vydá román zasazený do začátku třicátých let minulého století, většina fanouškovských spekulací nabrala stejný směr – bude to metafora současné Ameriky, ocitající se opět ve stínu fašismu? Teď už nová kniha jménem Shadow Ticket leží na pultech knihkupectví a ukázalo se, že metafora to skutečně je – ovšem velmi křivolaká a komplexní, protože od osmaosmdesátiletého velikána americké postmoderní literatury nelze čekat nic menšího.

Obyvatelé pynchonovského univerza bývají bezcílní flákači, ztracenci a vyhořelé existence všeho druhu, a protagonista Shadow Ticket není výjimkou. Hicks McTaggart se po návalu výčitek svědomí rozhodl opustit kariéru nájemné gorily a rozbíječe stávek a stal se soukromým detektivem v ospalém Milwaukee, kde se v kulisách Velké hospodářské krize věnuje šmírování gangsterů a nevěrných paniček. Pak mu ale na stole přistane onen shadow ticket – zlověstný džob v podobě pátrání po mladé dědičce sýrového impéria, která se spustila s jazzovým klarinetistou a od bohaté rodiny a snoubence uprchla kamsi do Evropy.

Rychle se ukáže, že hon na zhýralou dědičku je jen krytí pro spletitou konspiraci, do které se zapojuje italská mafie, federální agenti, byznysmeni, zástupy lokálních Hitlerových fanoušků i tajemná rakousko­-uherská ponorka brázdící Michiganské jezero. Jak už se to ale Pynchonovým hrdinům stává, přesné kontury všeobjímajícího spiknutí jsou mimo jejich chápání a v poslední chvíli jim vždy proklouznou mezi prsty. Hicks se tak vydává na cestu přes oceán až do potemnělé Rijeky a divoké meziválečné Budapešti, kde se snad skrývá rozluštění celého hlavolamu.

Obsedantní žánrové kuchtění

Pynchonovy romány by šlo rozdělit do tří volných kategorií – postmoderní konspirační rébusy typu slavné Duhy gravitace (1973, česky 2006) nebo Dražby série 49 (1966, česky 2004), hippie humoresky Inherent Vice (Skrytá vada, 2009) či Městečko Vineland (1990, česky 1997) a dobové žánrové hříčky jako Mason & Dixon (1997) nebo Against the Day (Pro případ nouze, 2006).

Shadow Ticket v sobě dovedně kombinuje všechny tři přístupy. Najdeme v něm jak komediální patálie antisystémových hrdinů vzdorujících tlaku peněz a moci, tak i složitou hru s referencemi a symboly nebo obsedantní žánrové kuchtění. Zejména úvodní část románu je poctou slangu a brakové popkultuře třicátých let, kterou Pynchon ovládá téměř encyklopedicky. Čtenář ale už záhy začíná tušit, že jeho swingová éra zdaleka není věrným obrazem té skutečné – spíše to vypadá, jako kdyby teenageři sjetí kratomem sestříhali hysterický brainrot edit ze starých noirovek s Bogartem. Renegátští radioamatéři podezřele připomínají současné hackery, v budapešťských šantánech frčí seznamka přes televizní platformu FaceTube, Trianonem okrájené Maďarsko brázdí hordy fašistických motorkářských gangů, a vrací se tak otázka, jak moc je vlastně Shadow Ticket metaforou aktuálního dění.

Háček je v tom, že nejen u Pynchona se může minulost a současnost zrcadlit oběma směry. Duha gravitace byla jak metaforou nixonovské Ameriky zasazenou do kulis druhé světové války, tak i reflexí čtyřicátých let očima sedmdesátek. V Městečku Vineland se ohlížel za sny šedesátých let z perspektivy reaganovské éry, a Shadow Ticket je podobně nejistý literární artefakt. Jeho hrdinové jsou jak přetažené archetypy dobových gangsterů, femmes fatales a jazzových nadšenců, tak zároveň i nepatřičně současné postavy, které se omylem ocitly v kolabující střední Evropě počátku třicátých let 20. století. Pomyslný vypravěč se příliš netají tím, že on i čtenář dobře ví, jak temné osudy protagonisty za pár let nejspíš čekají, a v častých jasnovideckých momentech to začínají tušit i oni sami.

Pokud by ale někdo ze Shadow Ticket zkoušel vyčíst výslovné ponaučení, vydal by se na stejně pošetilou cestu jako bezcílně bloudící Hicks McTaggart a jeho přátelé, rivalové i milenky. Pynchon je především mistrem literární formy a ve svém novém románu s až arogantní elegancí ukazuje, co vše je možné říct prostřednictvím subtilní hry se strukturou a frázováním textu, meandrujícími dialogy či nejistým prolínáním časových rovin. Čtenář se s radostmi, smutky a zmatky hrdinů neztotožňuje na základě explicitního popisu, ale díky nenápadným změnám v tempu a tónu vyprávění, které záměrně osciluje mezi manickou groteskou, nečekaně něžnými romantickými momenty a syrovými návraty do temné dobové reality.

Zlověstně absurdní realita

Není potřeba příliš hloubat, co tím chtěl autor říci, protože ústřední motivy Pynchonovy tvorby se v průběhu dekád moc nemění. Vždy s hlubokým humanismem a empatií vykresluje střet drobných lidí s ubíjející mocí, hledání životních a politických alternativ mimo spleť konspirací, paranoiu a úzkost bující na průniku technologií, kapitalismu i paranormálního nadpřirozena. Jeho hrdinové neustále čelí dilematu, zda být ukázněným kolečkem ve stroji a sklonit se před neurčitými autoritami v pozadí, nebo se přidat k podvratným agentům chaosu, klást nepohodlné otázky a obětovat pohodlí a bezpečí kvůli svobodě. Je více než jasné, jak Pynchonovi podivíni, ztracenci a outsideři na tyto výzvy odpovědí, a také je nabíledni, jaký neveselý osud je kvůli jejich rozhodnutí čeká.

Kdyby kniha Shadow Ticket vyšla o pár dekád dřív, možná by její protagonisté na závěr v rytmu divokých synkop odtančili kamsi do zářící rebelské utopie, ale stárnoucí autor píšící v závěru kariéry uprostřed temné doby už na takové rozhřešení nemá příležitost ani ambice. Takoví jsme byli, takoví také jsme, a k tomu, abychom věděli, co nás čeká, nepotřebujeme románové metafory. Dávno totiž žijeme v Pynchonově Americe, jejíž realita svou zlověstnou absurditou překonává sebepotrhlejší literární fikce. A i když jsou možnosti vnitřního i vnějšího exilu stále omezenější, Pynchonovi hrdinové i po více než půlstoletí marných pokusů stále znovu startují své motorky a ujíždějí do dálky před fašisty, gangstery i upíry, protože i beznadějný únik je lepší než pasivní smíření s bezútěšnou alternativou.

Autor je editor webu Seznam Zprávy.