Ondřej Štindl vydal román Jednou to tu bude tvoje, který se tváří jako generační výpověď, mimo jiné o dezorientaci současných mladých lidí. Kompozičně je próza postavena na dvojici protikladů: proti světu čtyřiadvacetiletého vypravěče, ponořeného do bezúčelného scrollování a povrchních vztahů, stojí svět jeho otce, příslušníka generace X, který se snaží udržet si pomalu se drolící analogové jistoty. Téma, které dnes rezonuje v diskusích na sociálních sítích i v běžných rozhovorech, by skutečně mohlo být nosné. Jenže nastíněný kontrast selhává právě tam, kde by mohl fungovat nejlépe: na úrovni postav, jejichž chování budí dojem, že autor jen s obtížemi odhaduje, jak asi žije někdo pod třicet.

Stalking s noblesou

Štindlův román není jen meditací nad osamělostí, ale také rodinnou kronikou, neboť prostřednictvím dopisů a introspektivních monologů odhaluje vztah mezi Lukym a jeho otcem. Zcela dle očekávání začíná Luky po smrti matky přemítat o svých kořenech a touží se dotknout něčeho skutečného. Otec s ním komunikuje nepřímo, skrze neodeslané dopisy, jako by se snažil zbavit rodinného břemene, takže se zdá, že se především vypisuje z osobních selhání a frustrací.

Téma střetu otců a dětí není žádná novinka. Už Turgeněv ve svém románu Otcové a děti (1862, česky 1884)…