Za marnost a smutek, které nás stále častěji přepadají při pohledu na postup klimatické krize, mohou i novináři. Nikoliv snad jednotlivci (ti mají často upřímnou snahu informovat), ale zastaralé a schematické metody jejich práce. Média si nepříjemně často všímají jen událostí a jevů, které už někdo onálepkoval jako součást „debaty o klimatu“. Zapomínají přitom na základní principy svého oboru – tedy potřebu zkoumat své okolí a reportovat, jak se věci skutečně mají „v terénu“. Typickým příkladem bylo pokrytí letošní listopadové Konference OSN o změně klimatu (COP30) v brazilském Belému. Každoroční klimatické summity jsou jistě důležité události, které si zaslouží zevrubnou novinářskou pozornost, potíž je ale v tom, že na jiná ekologická témata a události se pak nedostane.

Konference je pro žurnalisty ideálním polotovarem pro tvorbu obsahu. Je připravená na jejich účast, produkuje nespočet tiskových zpráv, prohlášení a projevů i diplomatických dramat v pozdních nočních hodinách. A jako vždy skončí nicneříkající nezávaznou dohodou, kterou je možné zevrubně analyzovat a komentovat. Jde zkrátka o zhmotnění „debaty o klimatu“. Jenže debata a realita jsou dvě různé věci.

Pátrání po tom, co se v oblasti boje s klimatickou změnou skutečně děje, je těžká a nevděčná práce. A když hrstka klimatických reportérů tráví čas přepisováním toho, co…