Za marnost a smutek, které nás stále častěji přepadají při pohledu na postup klimatické krize, mohou i novináři. Nikoliv snad jednotlivci (ti mají často upřímnou snahu informovat), ale zastaralé a schematické metody jejich práce. Média si nepříjemně často všímají jen událostí a jevů, které už někdo onálepkoval jako součást „debaty o klimatu“. Zapomínají přitom na základní principy svého oboru – tedy potřebu zkoumat své okolí a reportovat, jak se věci skutečně mají „v terénu“. Typickým příkladem bylo pokrytí letošní listopadové Konference OSN o změně klimatu (COP30) v brazilském Belému. Každoroční klimatické summity jsou jistě důležité události, které si zaslouží zevrubnou novinářskou pozornost, potíž je ale v tom, že na jiná ekologická témata a události se pak nedostane.

Konference je pro žurnalisty ideálním polotovarem pro tvorbu obsahu. Je připravená na jejich účast, produkuje nespočet tiskových zpráv, prohlášení a projevů i diplomatických dramat v pozdních nočních hodinách. A jako vždy skončí nicneříkající nezávaznou dohodou, kterou je možné zevrubně analyzovat a komentovat. Jde zkrátka o zhmotnění „debaty o klimatu“. Jenže debata a realita jsou dvě různé věci.

Pátrání po tom, co se v oblasti boje s klimatickou změnou skutečně děje, je těžká a nevděčná práce. A když hrstka klimatických reportérů tráví čas přepisováním toho, co si o produkci fosilních paliv myslí Saúdská Arábie, na skutečné reportérství už jaksi nezbývají síly. Pokud tedy novináři věnují pozornost jen tomu, co už někdo za klimatické téma označil, ať už to jsou politické projevy, nebo třeba nové vědecké studie, zůstávají média ve vleku cizí agendy a nezvládají identifikovat rizikové – nebo naopak slibné – procesy a příběhy, k nimž ve světě dochází.

Když se na ekologickou problematiku zaměříme jaksi „od základů“, nikoliv prostřednictvím různých PR výstupů, můžeme zjistit leccos zajímavého. Dobrým příkladem je třeba postřeh umělce a mediálního teoretika Jamese Bridlea, který nedávno na svém blogu podotkl, že zatímco o solarpunku hovoříme jako o utopické sci­-fi vizi budoucnosti, ona už ve skutečnosti existuje. V mnoha západních zemích je už téměř levnější stavět ploty kolem zahrady ze solárních panelů než z betonových dílů. Dříve nepředstavitelná budoucnost se mnohde realizuje živelně a zdola, bez ohledu na to, co o solární tranzici říkají fosilní lobbisté či politici. A pokud kolem sebe ještě nevidíte čítankovou solární utopii, není to vinou pomalého technologického pokroku, ale konkrétních politických rozhodnutí.

Ze zírání na nekonečné konferenční projevy a diplomaty šermující tabulkami, procenty, křivkami a závazky nic takového ovšem nevyvodíte. Dopady klimatické změny jsou často drtivé – a přesto někde klíčí semínka naděje. Abychom to zjistili a mohli o tom informovat veřejnost, musíme ale občas vstát z pohodlné židle v konferenčním tiskovém centru.