Lidé spřízněni jsou s lidmi,

k mým příbuzným stromy patří:

javor, jasany a duby,

to jsou nyní moji bratři!

(Z lotyšské lidové poezie)

Stojíme na rozlehlé mýtině ve vnitrozemí Lo­­tyšska, na které tu a tam zůstalo pár borovic. Kolem nás se rojí stovky povykujících dětí, jejichž nekončící přísun zajišťují další a další školní autobusy přijíždějící ze všech koutů pobaltské země. Před námi se táhne dlouhá cesta lemovaná stánky – jsme na festivalu a veletrhu Lotyšské dny lesa, který organizuje podnik Lotyšské státní lesy (LVM). Dvoudenní PR akce má ukázat podnik v příznivém světle jako nepostradatelného hráče lotyšské ekonomiky, který se zároveň odpovědně stará o národní zelené bohatství.

Na výstavišti pod širým nebem procházíme kolem desítek lesnických strojů nejrůznějších tvarů a velikostí, od malých traktůrků po obří harvestory. Vystavovatelé prezentují veškeré možné činnosti a výrobky spojené s lesem a lesním hospodářstvím, davem se proplétá maskot v podobě žlutého jelena na bicyklu a mládež bere útokem food trucky s rychlým občerstvením. Mladá žena v mikině LVM nám ochotně vypráví, že Dny lesa jsou velmi prospěšná akce, kde se děti mnoho dozvědí. „Tady například můžou otáčet kolem plným šišek a vidět, jak z nich vypadávají semena. Děti často nevědí, že stromy rostou ze šišek,“ přesvědčuje nás. A žactvo se skutečně s radostí vrhá do víru aktivit, jež jsou bezpochyby zábavnější než sezení ve škamnách.

Nás ale zajímá především byznys, který za celým lesním spektáklem stojí. Zanedlouho narážíme na stánek společnosti Scandbio s dřevěnými peletami, briketami a granulemi. „Je to teď velmi perspektivní a rozvíjející se odvětví. Jen v Lotyšsku se vyrobí asi dva miliony tun pelet ročně, spotřebuje se tu ovšem asi jen dvě stě tisíc tun a zbytek jde na export, hlavně do Skandinávie a západní Evropy,“ vysvětluje nám ochotný obchodní zástupce. „A víte, kdo je naším majitelem?“ ptá se, když zjistí, odkud jsme přijeli. „Obří česká firma – EPH! Máme jednu továrnu v Lotyšsku a pět ve Švédsku.“ Jako dárek dostaneme dva pytlíčky s peletami, a zatímco si je prohlížíme – jsou to asi centimetr dlouhé béžové válečky o průměru několika milimetrů –, reprezentant Scandbia je nepřestává vychvalovat. „Je to naprosto udržitelný výrobek, protože používáme zbytky z pil. Kvůli výrobě nekácíme žádné stromy, jde o vedlejší produkt – prostě to, co spadne na zem, když se řežou prkna. A my tomuto odpadu dodáme hodnotu, když z něj vyrobíme pelety.“

Využívání odpadního dřeva k vytápění a výrobě elektřiny vypadá jako klimaticky odpovědné řešení, jež by nás mohlo aspoň částečně zbavit závislosti na fosilních palivech. Však je také podporováno a dotováno Evropskou unií. Ovšem i to, že se v něm angažuje Energetický a průmyslový holding (EPH), jejž ovládá nejbohatší Čech Daniel Křetínský a významný podíl v něm drží slovenský miliardář Patrik Tkáč, napovídá, že se zdaleka nejedná o zelenou spásu, jak by se mohlo na první pohled zdát, a že pod ekologickou fasádou jde opět především o velké peníze a maximální zisk.

Svatyně a zásobárna

Národní den lesa se v Lotyšsku slaví už skoro sto let. V málokteré kultuře má les takový význam jako v té lotyšské – místní lidová poezie vypráví častěji o lese a mytologické Lesní matce než o hrdinských činech, partyzánům bojujícím proti sovětské okupaci se říkalo Lesní bratři, největší hřbitov v Rize se jmenuje Lesní hřbitov a i dnes Lotyšky a Lotyši ve velkém vyrážejí do lesů sbírat houby a lesní plody.

Tři pobaltské země bývají často vnímány jako jeden celek, ale v lecčem se od sebe liší. Lotyšsko je jazykově spřízněné s Litvou, v řadě kulturních i hospodářských ohledů má však blíž k Estonsku. Litva se víc podobá středoevropským zemím, velká část území se využívá zemědělsky a podíl lesních ploch je v ní zhruba třetinový, stejně jako v Česku. Zato Lotyšsko a Estonsko podle oficiálních čísel pokrývají lesy více než z poloviny, což obě země řadí mezi nejlesnatější státy Evropy, hned po Finsku, Švédsku a Slovinsku. Les je nicméně nejen zelená svatyně, jak o něm psávali básníci na začátku minulého století, ale také klíčová součást lotyšské ekonomiky – celý lesnický a dřevozpracující sektor tvoří šest a půl procenta HDP. Chráněná je jen malá část lesů, většina je využívána k těžbě dřeva, která násobně převyšuje domácí spotřebu.

V soukromých rukou se nachází přibližně polovina lotyšských lesů. Jde jednak o místní drobné vlastníky, ale také o velké dřevařské firmy, které většinou pocházejí ze Švédska nebo jsou na ně navázané. To je i případ nizozemského holdingu INGKA, v jehož názvu se skrývá jméno Ingmara Kamprada, zakladatele nábytkářského koncernu IKEA. Po poslední akvizici vlastní v Lotyšsku 2300 kilometrů čtverečních lesa a je tak největším soukromým vlastníkem v zemi. Další polovinu lesů spravuje státní akciová společnost LVM, pořadatelka lesnického veletrhu, na němž se právě nacházíme. Na samotnou těžbu dřeva vypisuje zakázky, o které se ucházejí firmy, jejichž techniku tu můžeme obdivovat. Podnik pak dřevo prodá a většinu zisku odevzdá na dividendách státu, což je pro lotyšský rozpočet jeden ze zásadních zdrojů příjmu. O tom, jak velké peníze sektorem kolují, svědčí i letošní pokuta ve výši osmi milionů eur, kterou místní antimonopolní úřad vyměřil státním lesům za to, že některým společnostem přihrávaly zakázky bez řádné soutěže. Ze zisků financují státní lesy také silnou IT divizi, která vyvíjí i nejrůznější produkty zapojující do lesnictví nástroje umělé inteligence.

Jelikož poptávka po dřevě a dřevěných peletách dál stoupá, zvyšuje se i tlak na intenzivnější kácení. Lotyšsko na tom z krátkodobého hlediska vydělává, ale mnozí odborníci už několik let upozorňují na to, že zdejší lesy rychle degradují. A součástí schématu, v němž se takový přístup vyplácí, není jen český oligarcha Křetínský, ale i zdánlivě zelená energetická politika Evropské unie.

Les neles

Kdo medvědy a kdo vlky

v lese do kolébky dává?

Les ty chlápky vychovává,

nekolíbá, neuspává.

„Oficiální čísla říkají, že lesy pokrývají polovinu lotyšského území a plocha se dokonce zvětšuje. Není to pravda,“ vysvětluje nám ve skromném sídle nevládní organizace Zaļā brīvība (Zelená svoboda) na předměstí Rigy ekolog Maksis Apinis. „Ve skutečnosti je to spíš třetina. Do lesní plochy se totiž započítávají i holoseče, kde žádné stromy nejsou.“

Maksis se zabývá hlavně udržitelnou energetikou a kritizuje stav, kdy Evropská unie skrze vládní programy dotuje pořizování kotlů na biomasu, tedy na dřevní štěpku a pelety. „Pokud chceme něco dotovat, pro domácnosti jsou lepším řešením tepelná čerpadla. Lesní biomasa by teoreticky mohla být obnovitelným zdrojem, ale při současném lesním hospodářství obnovitelným není. Naše lesy se dokonce staly čistým emitentem CO₂, místo aby ho pohlcovaly.“ Příčinou přitom není těžba jako taková – ta ostatně probíhá odnepaměti –, ale její způsob a intenzita. Ačkoli totiž po holoseči nově vysazené stromky opět začínají vázat uhlík, vlivem půdních procesů je daná plocha ještě aspoň deset let emisní zónou.

Ani dřevěné pelety pocházející z takových lesů tedy nejsou obnovitelným a klimaticky neutrálním zdrojem. Vyrábějí se sice ze zbytkového a nízkokvalitního dřeva, ale jelikož zájem o ně stoupá, roste tím tlak i na celkový objem už tak neekologické těžby. „Tady by nejlepším řešením bylo, kdyby země, které od nás dovážejí pelety, už nesměly označovat tento zdroj za obnovitelný,“ pokračuje Maksis. „Naši exportéři už by nebyli tolik motivovaní, což by se odrazilo ve způsobu, jakým spravujeme lesy. Nemuseli bychom všechno kácet, část mrtvých stromů by se ponechala přírodě.“

Jeho slova překvapivě potvrzuje i jeden z prodejců na veletrhu, kterého jsme potkali u stánku se stroji české firmy Novotný. Radostně jsme pozdravili česky, abychom záhy zjistili, že jde o lotyšského zástupce společnosti. I tak se s námi zapovídal nejen o tom, jak se ucházejí o zakázky LVM, ale také o problémech intenzivní těžby, kterých jsou si dobře vědomi. Ostatně jejich technika nepřijela na výstaviště z výrobní linky, ale přímo z lesa, kam se měla ihned po akci také vrátit. Řeč přišla i na to, jak vypadají nové lesní porosty určené k rychlému vytěžení: „Je to skoro dokonalá geometrická mřížka, nevypadá to jako les a vlastně to ani les není. Působí to dost divně,“ uznává. „Důvodem je i to, že čím dál víc sázejí stroje. Ani nejšikovnější lidský sazeč nedokáže být úplně přesný, zato stroje to zvládají takřka bez odchylky. A cena lidské práce na rozdíl od té mechanické stále stoupá.“ Popisuje také, jak těžbu a s ní také celý následný zpracovatelský proces ovlivňuje počasí: „Letos byla produktivní zima, takže bylo hodně dřeva na vývoz, které se pak hromadilo v přístavech. Při tání zase musíme čekat, protože z lesa se stane bažina a my bychom mohli stroje utopit.“ K tomu se lesnický sektor musí začít vypořádávat také s dalším destabilizačním faktorem, kterým je klimatická krize.

Dotace pro oligarchy

K vidění je na Dnech lesa opravdu leccos: stánky tu mají myslivci, vojáci i vzdělávací instituce. Když si prohlížíme leták jedné z nich, dá se s námi do řeči studentka, která tu má službu a zjevně si ji příliš neužívá. Na naše otázky ohledně problémů s nadměrným kácením má jednoduchou odpověď: „To víte, v Lotyšsku platí, že les jsou peníze…“

Kdoví, jestli tuhle poučku někdy slyšel Da­niel Křetínský, ale do jeho byznysového modelu zapadá dokonale. Jeho podnikatelské impé­­rium EP Group, konkrétně pak jeho součást EPH, zahrnuje uhelné elektrárny a teplárny v několika zemích včetně Česka a je aktuálně v celkovém součtu emisí největším znečišťovatelem v Evropě. To mu ovšem nebrání prezentovat se jako šampion dekarbonizace a energetické transformace. Proklamacím o ochraně klimatu z úst fosilních magnátů věří asi málokdo – jde jim spíš o to, jak se přizpůsobit změnám, aby na nich netratili. A sázka na biomasu se ukázala jako schůdná a výnosná cesta.

Spalování biomasy totiž začala v minulé dekádě masivně podporovat Evropská unie ve snaze omezit emise z fosilních paliv. Dřevní štěpka a pelety jsou vyjmuty ze systému emisních povolenek, přestože o bezemisní zdroj rozhodně nejde. Mnozí velcí hráči v energetice toho využili a začali transformovat starší uhelné elektrárny právě na spalování biomasy. Největší takovou elektrárnu má Křetínského holding na jihu Francie a pobírá na její provoz dotace ve výši stovek milionů eur. Další velká konvertovaná elektrárna je Lynemouth v severní Anglii, opět provozovaná za vydatných dotací britské vlády. Právě v jejích kotlích končí i pelety z lotyšských lesů.

Nedávným odkupem švédského koncernu Scandbio, který má jednu z peletáren i v lotyšském Talsi, pak Křetínský realizoval to, čemu ekonomové říkají „vertikální integrace“ – tedy ovládnutí dalšího článku dodavatelského řetězce. Chybí už jen, aby skoupil těžařské firmy a nakonec i samotné lesy. Evropská unie tak – nejspíš nechtěně – stvořila systém, v němž platí uhlobaronům za ničení lesů v chudších zemích Evropy a jejich spalování v těch bohatších. I když evropská směrnice RED III, která určuje klimatické cíle do roku 2030, obsahuje přísnější požadavky na certifikovaný původ lesní biomasy, stále ji klasifikuje jako obnovitelný zdroj, což je zakotveno i v Zelené dohodě.

Neudržitelná těžba

Z červeného stromu žití

každé ráno slunce vzchází.

Mladí dávno zestárli,

strom žití však nenašli.

Vytěžování lesních porostů i postavení Lotyšska, které v tomto schématu hraje slovy Maksise Apinise roli země třetího světa, není mezi místními ničím neznámým. „Všichni vědí, že prodávají naše lesy. Mluví se o tom v novinách i v televizi,“ přisvědčuje žena středního věku, která na Dny lesa přijela doprovázet třídu svého synka. I přes obecné povědomí o nakládání s přírodním bohatstvím se prý lidé nijak výrazněji nebouří. „Lotyši na protesty moc nejsou. Radši sedí doma u televize a nadávají, že všechno stojí za nic,“ říká s hořkým úsměvem.

Přesto se najdou lidé, kteří se rozhodli za lotyšské lesy bojovat. Patří mezi ně biolog Valters Kinna a architektka Ieva Lange, kteří nás vyzvedávají před branou lesnického veletrhu. Valters se zaměřuje na ekologii a udržitelné lesnictví a stejně jako Maksis působí v organizaci Zaļā brīvība. S pobavením si od nás nechává vyprávět, co jsme na Dnech lesa viděli. Na každoroční lesnickou akci totiž nikdy nezavítal – podobně jako jeho kolegové ji považuje za ukázkový příklad greenwashingu, který slouží hlavně zájmům těžařské lobby.

Ieva Lange se před několika lety pustila do boje proti plošnému kácení vzrostlých a druhově bohatých lesů poblíž míst, kde vyrůstala. Zatímco míříme k vesnici Eleja na dohled od litevských hranic, vypráví nám, jak se na stromech starých přes sto let začaly objevovat oranžové značky. Bylo jich tolik, že se o věc začala zajímat, ale dobrat se informací od samosprávy a Lotyšských státních lesů nebylo snadné. „Vůbec to nepůsobilo důvěryhodně,“ říká Ieva. „A jelikož jsem profesí architektka, začala jsem si po večerech, když jsem dala děti spát, kreslit mapy. Protože tam, kde podle dostupných map měl být les, už nebyl.“

S Ievou se do práce zapojilo několik místních lidí a její mapy se nakonec dostaly i do reportáže veřejnoprávní televize. Ukázalo se ale, že zajímat se o lesní hospodaření v okolí není jen tak. Když pořádala sousedská setkání na podporu zachování nejcennějších částí lesa, začali se na nich objevovat neznámí muži a nenápadně dávat najevo, že její aktivita není vítaná. I tak se jí problém podařilo zviditelnit, ačkoli se mu dnes už nevěnuje.

Vybaveni mapami procházíme kolem mýtiny. „To, co tu vidíme, není přísně vzato odlesňování,“ připomíná Valters. Proto také ve statistikách podíl lesních ploch neklesá. „Odlesňování je změna využití půdy, třeba pro stavbu silnice,“ doplňuje Ieva a ukazuje na místo, kde stával chráněný smrk. Ten byl sice zachován, ale po vykácení okolního lesa ho sežral kůrovec. „Státní firma přistupuje k lesům jako k záhonům s mrkví,“ vysvětluje Valters. „Je to jako na šachovnici: černá pole kompletně pokácíte a bílá necháte. Černá znovu osadíte, a jen co trochu povyrostou, pokácíte bílá, a tak pořád dokola. A to všechno legálně.“ Diskuse o tom, že by se mělo přejít na přírodě blízké lesní hospodaření, místo holosečí provádět výběrné seče a nevytvářet nové monokultury, se vedou už třicet let, ale jak skepticky podotýká Valters, „pořád jde spíš o zbožné přání nevládních organizací než o diskusi mezi těmi, kdo opravdu rozhodují“. Šetrnější přístup by sice lesu svědčil z hlediska biodiverzity, odolnosti i zadržování vody, ale těžba by se v krátkodobém horizontu tolik nevyplácela.

Žalozpěv za jeřábka

K autu se vracíme tichým starým lesem, který se zatím před těžaři podařilo uchránit. Ačkoli druhová skladba je vcelku podobná jako u nás – převažují smrky a borovice, jen bříz je tu podstatně víc –, les je přece jen o poznání zelenější a vlhčí než vysychající české porosty. Do nedohledna se tu táhne tlustý a měkký mechový koberec, po němž dojdeme k půvabnému malému mokřadu. Taková místa jsou domovem mnoha druhů ptáků a nešetrná těžba dřeva se jich výrazně dotýká. Není proto překvapením, že jednou z organizací, která na ničivé důsledky lesního hospodářství upozorňuje dlouhodobě, je Lotyšská ornitologická společnost. Tam, kde se s lesem zachází spíš jako s plantáží, chybí nejen druhová pestrost, ale také podrost a staré či tlející dřevo, bez kterého se mnohé druhy ptáků neobejdou, pokud mají zahnízdit. Těžba dřeva je navíc povolena i v době, kdy ptáci přivádějí na svět mláďata.

Asi nejkřiklavějším příkladem je stav populace jeřábka lesního, donedávna velmi rozšířeného druhu, která v posledních letech takřka zkolabovala: mezi roky 2005 a 2018 zaznamenali ornitologové její snížení o 93 procent. Rok nato byl sice jeřábek vyhlášen ptákem roku, ale úbytek se bohužel nezastavil. Jde o nemigrující druh, pro který velké pravoúhlé paseky představují bariéru a ztráta hnízdiště pro něj často bývá fatální.

„Co ví jeřábek o geometrii?“ ptá se jedna z vypravěček filmu Visi putni skaisti dzied (Všichni ptáci krásně zpívají, 2025) režisérky Kristy Burane, který měl premiéru jen pár měsíců před naší cestou. Dronové přelety nad mýtinami a záběry harvestorů se v něm střídají se sborovými zpěvy v přírodě a s vyprávěním z pohledu ptáků, případně jejich lidských ochránců: „Jeřábek potřebuje les, kde jsou vzrostlé stromy, křoví a také další druhy ptáků. Nepotřebuje plantáž, ale domov, který se rozprostírá doširoka a do daleka.“ A nejde pochopitelně jen o jeřábka – ohrožených druhů jsou desítky a jejich vymizení opět poznamená celý ekosystém.

Víc než jen zisk

I když se může zdát, že proti obchodním zájmům magnátů a jim nakloněným politikám v čele s ne vždy environmentálně odpovědnou EU nelze příliš úspěšně bojovat, naději snad skýtají aspoň malá vítězství. Patří k nim úspěšná ústavní žaloba ekologů, kteří napadli vládní nařízení z roku 2022 umožňující kácet ještě mladší a tenčí stromy než dosud. Mohou jimi být ale i úspěchy na té nejlokálnější a nejosobnější úrovni – třeba když se podaří zachránit aspoň kus lesa, kam jste chodívali jako děti, jako se to povedlo Ievě Lange. „Bojovala jsem skoro sedm let a bylo to hrozně vyčerpávající. Nakonec jsem raději přepnula z bojového do kreativního modu, protože je mnohem důležitější a uspokojivější něco dobrého a krásného vytvářet než být jen proti něčemu,“ vypráví Ieva zamyšleně, když procházíme lesním tichem tak odlišným od veletržní vřavy, ze které jsme uprchli sotva před hodinou. „Často si říkám, že pokud člověk dělá něco srdcem, pak musí vidět, co je správné, i když z racionálního hlediska to třeba vypadá jinak. Jsem vděčná, že jsem díky tomu mohla potkat tolik lidí, kteří to vnímají a cítí podobně.“ Les jsou jistě také peníze. Pokud o něj ale Lotyši – a nejen oni – nechtějí postupně přijít, vždy bude muset být i něčím víc.

Ach, můj doubku košatý,

nebudu stár jako ty.

Při mém zrodu byl jsi též,

po mé smrti zůstaneš!

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.