Když novinář Josef Velek v lednu 1974 na stránkách časopisu Mladý svět představoval Akci Brontosaurus, která si kladla za cíl zaktivizovat mládež v rámci „Roku ochrany životního prostředí“, jako jednu z motivací uváděl exponenciálně se zvyšující množství oxidu uhličitého v ovzduší. Podobné obavy o globální stav životního prostředí nebyly za normalizace ojedinělé, především v osmdesátých letech se kvůli zhoršujícímu se stavu přírody v Československu i díky větší dostupnosti informací stalo z ekologie politické téma.

Komíny a řád věcí

Těžko bychom však za socialismu hledali literaturu o klimatické změně, ta se jako téma dostala nanejvýš do populárně­-naučných pořadů o ekologii. Ve Velkově silně literarizovaných reportážích z osmdesátých let se místo toho objevují kutilové s amatérskými vynálezy na sledování kvality říční vody a upovídaní vrátní, kteří za bábovku prozradí, kdo kam odklidil nebezpečný odpad. S jejich pomocí se Velek staví na obranu zájmů obyčejných lidí proti nedbalým ředitelům továren a zemědělských závodů.

Ekologické psaní častokrát poukazovalo na nespokojenost s technokratickým vládnutím. Podle Václava Havla, který připodobňoval tehdejší ovládání přírody k nástrojům politické kontroly nad člověkem, mohla za ekologické problémy komunistická víra v technickou racionalitu. V eseji Politika a svědomí z roku 1984 píše o čmoudících komínech nikoliv v souvislosti s technickou problematikou ochrany životního prostředí, ale jako o něčem, co „svévolně porušuje přirozený řád věcí“. Tato kritika ještě zesílila po pádu socia­lismu, kdy mnozí za ekologickou krizí viděli morální krizi komunismu a slibovali si, že vypořádání se s minulostí povede k ekologičtější budoucnosti. Ekologie tak byla jedním z nástrojů antikomunistické kritiky.

Inženýrství a fantazie

Jak k tomuto konfliktu přistupovala pozdně socialistická popkultura, případně literatura? Na rozdíl od padesátých let, kdy kouř z továrních komínů ještě věstil šťastné zítřky, v poslední socialistické dekádě podobné obrazy tvoří negativní kontrast k oslavě přírody, v níž se hledá útočiště před znečištěním i před shonem technické civilizace. Místo odsudku moderní techniky se ale socialističtí tvůrci pokoušeli různými způsoby skloubit ekologickou kritiku s vírou v socialistický pokrok.

Když se v seriálu Arabela (1980) královská rodina z pohádkové říše vydá do světa lidí, zlá princezna Xénie si okamžitě zamiluje výdobytky technické civilizace. Zmocní se kouzelného prstenu, stane se vládkyní pohádkové říše a rozhodne se ji modernizovat. Pohádkové bytosti se přestěhují do paneláků a skřítci pracují v továrně na odpadky, aby je následně roznesli po lesích. „Neničme svět, v němž žijeme, ale vytvořme z něho pohádku,“ napsali tvůrci seriálu Václav Vorlíček a Miroslav Macourek v dopise představujícím tvůrčí záměr řediteli Československé televize. Arabela vznikala v koprodukci se západoněmeckou televizí, a byla tak určena i pro zahraniční, nesocialistické publikum. Podle oficiálních dokumentů uložených v televizním archivu tvůrci věřili, že téma ohrožení životního prostředí moderní civilizací osloví východní i západní diváctvo, přičemž se do seriálu pokoušeli dostat humanistické poselství socialismu o prvenství obyčejného lidského světa před světem magie. Princezna Arabela se v závěru zřekne pohádkového království, aby se mohla jako obyčejný člověk živit prací. Poněkud okaté závěrečné poučení vadilo západoněmecké produkci, nakonec ji ale přesvědčila komediálnost díla.

Arabela podobně jako další normalizační filmy a seriály satirizovala jednostranné zaujetí technikou, která vede k odcizení člověka. Režisér Otakar Vávra na začátku sedmdesátých let v reakci na „existencialistickou“ beznaděj kulturní tvorby pražského jara volal po „optimistickém realismu“, který by pojmenovával technickou jednostrannost tehdejší doby, aniž by sklouzával k pesimismu, a který by umožnil diváctvu konflikt mezi technikou a člověkem prožít s nadějí na nápravu. Žánr komedie, v němž nejde jen o to se pobavit, ale obnovit řád na základě společně sdílených hodnot, byl pro takový úkol jako stvořený. V tomto duchu končí Arabela svatbou inženýra a princezny, která symbolizuje skloubení inženýrství a fantazie.

Barokní kamarádi

Odlišnou strategii volil populární autor knih o přírodě Jaromír Tomeček. Soudobá literární kritika ho považovala za doklad vývoje české prózy směrem k ekologickým tématům. V jeho díle viděla posun od přírodní poetiky k ekologické literatuře, v níž měl být středobodem člověk. Tomeček byl vystudovaný právník a za první republiky působil jako notář v Podkarpatské Rusi, která se objevuje v jeho pozdější tvorbě. V odlehlé části tehdejšího Československa viděl netknutou krajinu obývanou nemoderními lidmi, „vznešenými divochy“, jejichž vztah k přírodě obdivoval. Kromě koloniální fascinace Rusíny, které označoval za „Sokraty naší doby“, se Tomeček hlásil mimo jiné k americkému transcendentalismu. Inspiraci hledal i v rodném Kroměřížsku, jehož barokní architekturu spojoval s touhou po jednotě mezi člověkem a krajinou.

Ačkoliv si znovuobjevení barokního vztahu ke krajině obvykle s osmdesátými lety nespojujeme, baroko hraje v environmentálních představách pozdního socialismu pozoruhodnou úlohu, ať už jako symbol kulturního dědictví, nebo jako motiv utrpení. Když se v Arabele s návratem hodné princezny vrací dobro a řád, moderní kancelářská budova se otočením prstenu promění zpátky v barokní zámek. Obdobně Tomeček v baladě Hora hoří (1984) o divočákovi, kterému vypravěč zachrání život a provází ho na cestě krajinou, oplakává vymírající jilmy, jež nazývá „barokními kamarády“, podobnými „kamennému mučedníku pokroucenému bolestí“. Vzápětí však oslavuje nutný příchod inženýrů, kteří protnou krajinu novou silnicí, jež lidem ulehčí cestu horami. V obou těchto obrazech tkví Tomečkova specificky pozdně socialistická poetika, která kombinuje smutek nad ztrátou krajiny s oslavou výdobytků techniky a inženýrství.

Tato tragická poetika se plně projevila na začátku osmdesátých let, kdy Tomeček dostal spolu s kolegy z jihomoravské organizace Svazu českých spisovatelů za úkol literárně zpracovat stavbu jaderné elektrárny v Dukovanech. Výsledná sbírka básní a krátké prózy Sklizeň světla (1983) opěvuje tamní krajinu jako místo plné přírodních i literárních krás (v knize najdeme nespočetné aluze na Vítězslava Nezvala, který se narodil nedaleko). Stromy tentokrát ustupují většímu dílu než silnici – elektrárně, v níž autor spatřuje spásu nejen pro lidstvo, ale i pro přírodu, kterou už nebude dusit ropa ani uhlí. Tomeček popisuje práci dukovanských inženýrů jako prométheovské dílo, v němž člověk nebere oheň bohům, ale Zemi. Spisovatel tento čin vidí jako nutný krok ke stvoření nové krajiny, s níž bude člověk obohacený o energii moci znovu splynout. Oproti stalinským plánům na ovládnutí přírody a optimismu budovatelské literatury tu ale zůstává prostor pro truchlení nad oběťmi pokroku. Inženýři, kteří kácejí stromy, aby uvolnili místo stavbě, se neradují, ale pláčou.

Na rozdíl od současných pokusů environmentální nebo klimatické literatury o překonání antropocentrismu byla ekologická tvorba pozdního socialismu především odpovědí na volání po návratu člověka do přetechnizovaného světa.

Autor je historik.