V polovině osmdesátých let jsem absolvoval takzvanou vojenskou katedru, což obnášelo jednou týdně po dobu dvou let hraní na vojáky v motolských kopcích a učebnách s vyvrcholením v podobě měsíčního soustředění „u vojsk“. Jako student pedagogické fakulty jsem byl zařazen do čety se studenty tehdejší fakulty žurnalistiky. „Tady si popovídáš o kultuře a politice, až tě to bude mrzet,“ napadlo mě. Během dvou let jsem ale s budoucími novináři o kultuře a politice nepromluvil jedinou větu. Nikoho z nich to nezajímalo. Snad jedinou výjimku představoval budoucí sporťák, dnes náš největší odborník na NHL. S tím jsme se sešli ještě na přijímači počátkem vojenské služby. Nastoupil do Svobodného slova, a tak musel na rozdíl od ostatních na normální vojnu.

Novináři mezi sebou hovořili zejména o sexu se spolužačkami, zahraničních výjezdech, kursu valut, pracovních perspektivách, nadstandardních životních možnostech (většinou pocházeli z rodin horních několika tisíc). Jejich názory soukromé a veřejné se očividně dramaticky lišily. Jeden z nich o přestávkách chrlil posměšky a nadávky na velící důstojníky („Gumy zasraný, chcípněte!“). V té době se mu dostalo příležitosti uvádět populární televizní pořad pro mládež zvaný Vlaštovka. Jedno sobotní dopoledne jsem si program pustil. Náš taškář zrovna hostil studenty vojenských vysokých škol. Stál před nimi v předklonu, obrazně i doslova, jeho vlahý zrak na nich visel bezmála s psí oddaností, jeho máslová řeč rozechvěle vyjadřovala ten nejvyšší obdiv a úctu. Vypnul jsem televizi s nevěřícnýma očima a rozhoupaným žaludkem. Děti však do redakce psaly dopisy, že nový moderátor jim není sympatický, a tak chlapcova mediální kariéra skončila pomalu dřív, než začala. Někdy ani vysoká uvědomělost a snaha nepomohly.

Typy, které přišly do redakcí po listopadu 1989 či které jsou tam dnes, se těmto výše zmíněným už morfologicky podobají jako vejce vejci. Novinář asi nemůže vypadat jako jurodivý ekolog nebo jako básník, přesto je ta podobnost poněkud zarážející a znepokojivá. Snad existuje určitý typus lidí stvořených pro média. Společná je jim upravená a důvěryhodná vizáž. Podle známé české poradkyně asi dvaceti amerických prezidentů a obdivovatelky Zemana i Trumpa se od vizáže odvíjí devadesát procent kreditu. Společné mají tito žurnalisté také to, že zpravidla nikdy neštěkají, i když zastávají systémové místo hlídacích psů. Spíš zpívají, a většinou moc dobře vědí, jaká písnička se právě zpívá, takže jejich hlas nijak nevyčnívá. Ta písnička sice už není jenom jedna, ale i ty dvě, tři se lze výborně naučit. Hodina zpěvu je pak ovšem otravná a v rozvrhu na ní vůbec nezáleží. A najednou kupodivu posluchače více zaujmou hlasy zjevně falešné, skřehotavé, tenoučké fistulky i chrapláky, ba i neartikulovaný řev. Doprovázejí se na flašinety a jejich virtuální misky se plní. Shora se o nich říká, že jsou oškliví. Ale hezcí vždy nemusí porazit ošklivé a lež pokaždé nevítězí nad pravdou, zvlášť když pravdu si vezme za svou agitace. Jenže rodnou sestrou agitace je právě lež – chodí všude spolu a málokdo je má rád.

Publicistiky Karla Čapka či Ferdinanda Peroutky jsou plné regály, i po A. J. Liehmovi zůstal tisícistránkový výbor. Snad z článků některého dnešního novináře vyjde aspoň tenká brožurka, ale já o žádném nevím. Kromě vzdělání, myšlenek a schopnosti psát to chce hlavně odvahu. Odvahu jít proti proudu, mluvit za sebe, vidět ostře, chtít nemožné. Nepotřebujeme panáky ani manekýny, ale jasné hlasy, které bude slyšet.

Autor je literární historik a kritik.