Kdekdo teď mluví o Ivanu Olbrachtovi, tak proč si taky nepřisadit? A proč že se o něm najednou tolik hovoří? Mohli by po něm (přesněji řečeno podle ulice po něm už dávno nazvané) pojmenovat stanici metra. Lidem je z toho všelijak. Byl prý fanatik – tedy komunista – a po těch se nesmí nic jmenovat, aby se nám lidi taky nezfanatizovali. Důvěřuj lidu, ale také jej prověřuj, braň nejhoršímu a udržuj ho v pohotovosti.

Kdo byl Olbracht? Spisovatel a publicista. „V povídkách a románech patřily k příznačným tématům jeho vytříbeného epického projevu živelná individuální revolta, meze egocentrismu a omezenost intelektuálního vztahu ke světu (…) projevuje se v nich jak živý vztah k dobové sociální problematice, tak umění psychologicky prohloubené analýzy jedince,“ praví o spisovateli Lexikon české literatury. Byl za první republiky dvakrát zavřený, dohromady na tři měsíce. A vytěžil z toho knihu Zamřížované zrcadlo (1930), kterou mám moc rád. „Napsal ji ve vězení a mimoděk nám tak ukázal, jak fajnový byl kriminál za předmnichovské republiky, konkrétně v Ostravě, kde seděl. Seděl i S. K. Neumann, který bachaře posílal pro obědy,“ jak vzpomíná Bedřich Fučík v rozhovoru s Karlem Bartoškem (ovšem Neumann byl zavřený ještě za starého Rakouska). Kdesi jsem četl, že si vězni v padesátých letech, když konečně dostali něco ke čtení, ze Zamřížovaného zrcadla předčítali ukázky a řvali u toho smíchy.

Olbracht byl skutečně angažovaný komunista, který se ovšem v roce 1929, s počínající bolševizací strany, dostal do sporu s jejím vedením a byl z KSČ vyhozen, poté co podepsal takzvaný Dopis sedmi. („Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi! Nikdy ještě nebyla ve větším,“ psalo se v něm. „Žádnému členu komunistické strany, ať je slavný spisovatel, nebo prostý dělník, není dovoleno, aby před měšťáckou veřejností vystupoval proti straně,“ zněla odpověď.)

Napsal několik knih o Podkarpatské Rusi, kam často jezdil, Nikola Šuhaj loupežník (1933) ho proslavil a získal za něj Státní cenu. Většinu života strávil na volné noze, literatura ho uživila; jak zjistíme v pamětech měšťáckých nakladatelů, příliš ho nevykořisťovali, spíš naopak. Já kladu vysoko zejména dva Olbrachtovy počiny. Prvním je román Dobyvatel (1947), beletrizace Prescottových Dějin dobytí Mexika (1843, česky 1964), již Olbracht napsal za okupace, a mohli bychom tam tedy hledat různé alegorie a filiace. Především je to však strhující vyprávění o ne­uvěřitelném dobrodružství, při němž hrstka conquistadorů v čele s bezmezně odvážným a patrně geniál­ním vůdcem Cortézem rozvrátila vzkvétající aztéckou civilizaci a proměnila ji v trosky. Příběh působí jako fikce z jiné planety, přesto se ale odehrál. Jiné, podobně dechberoucí líčení najdeme v knize Ivana Slavíka Sláva a pád Tenočtitlanu (1969), jíž si tolik cenil Ivan Diviš a opakovaně ji vyzdvihoval.

Druhým Olbrachtovým majstrštykem je jeho překlad prvních dvou dílů monumentální tetralogie Thomase Manna Josef a bratří jeho (1933, 1934, česky 1934, 1937), pořízený společně s Helenu Malířovou. Mannova starozákonní sága patří jistě k největším dílům světové literatury. Jazyk překladu je obtížný, ale zároveň úchvatný, archaický, a přece svěží, lahodný, bohatý, hýřící všemi barvami a chutěmi starověku. Olbracht se ve třicátých letech věnoval adaptacím historických látek, přešel mu do krve jazyk Bible kralické a starých českých letopisů a tímto klíčem si „otevřel“ náročnou Mannovu dikci (ovšem i v návaznosti na výkony Durychovy a Vančurovy). Dodejme, že další část Mannova cyklu vyšla až v padesátých letech (zaštiťující předmluva označuje biblického Josefa za prvního „plánovače“), a sice v přetlumočení Pavla Eisnera, taktéž mistra slova – ale už to není ono. Olbrachtovi se nic nevyrovná.

Tak možná by se ten název dal nějak přežít, ne? Možná by se tam autorovi mohlo zřídit i malé muzeum. Fotografie, výstavka knih, ukázky z filmů natočených podle jeho děl a tak podobně. Občas se najde i fanatik, kterého si můžeme vážit. Zvlášť když jím podle všeho ani nebyl.

Autor je literární historik a kritik.