„Píšu za šeredy a pro šeredy, pro každou stařenu, lesbu, mužatku, frigidu, nevyšukanou, nešukatelnou, hysterku, bláznivku, pro všechny ty, které nevyhovují standardům hlavního trhu dobrých žen. A aby bylo jasno, tak předesílám: za nic se neomlouvám a nechci si tady stěžovat. S žádnou jinou bych neměnila, nic by mě totiž v životě nelákalo víc než být Virginií Despentes.“ Už úvodní věty knihy­-manifestu Teorie King Konga (2006, česky 2024) dávají pocítit autorčinu drzost a sebevědomí. Jedná se o strhující text takové síly a hloubky, až se mi teď všechny věty, které o něm píšu, zdají být neskutečně fádní a bezbarvé.

Kniha poprvé vyšla dávno před nástupem hnutí MeToo nebo současných proudů ­LGBTQ feminismu. Přesto je stále aktuální. Stojí někde na hranici mezi druhou a třetí vlnou feminismu, neesencializuje mužský a ženský svět, ale nekompromisně ukazuje na strukturální problémy naší společnosti. Feminismus pro Despentes není bojem za rovné příležitosti, nerovnosti mezi muži a ženami dává do souvislosti se společností, ve které žije, a kapitalismem jako jejím socioekonomickým uspořádáním. Vychází přitom ze své osobní zkušenosti ženy, pankačky, prostitutky a také oběti znásilnění. Důležitý je i jazyk, který po­­užívá – sugestivní, vulgární, subkulturní, nikoli ovšem antiintelektuální.

S elegancí King Konga

Despentes vychází zejména z osobní zkušenosti a ze zkušenosti žen ve svém okolí. Jádrem knihy jsou tři kapitoly vymezené tématy znásilnění, prostituce a porna. Titulní King Kong ale nemá pro autorku jednoduše sexuální konotace. Chlupatá černá opice zde samozřejmě funguje jako protiklad ke stereotypním představám o ženské eleganci a jemnosti, zároveň ale představuje také divokou indiferentní sílu, jakési já před přidělením sociálního pohlaví. Já před tím, než se začalo stávat ženou, čili já nespoutané, divoké, křičící. Vztah mezi obřím opem a hlavní hrdinkou Despentes potom popisuje jako sesterský (mluví o adaptaci z roku 2005). Toto divoké já je ale zároveň něčím, k čemu se přes nánosy naší socializace můžeme přiblížit jen s obtížemi.

Komplikovanost takové cesty nám autorka ukazuje, když vypráví příběh svého vyrovnávání se se znásilněním. Rozhodně ale netvrdí, že by tato cesta byla náročná právě jen kvůli tomu. Celý text vykazuje značný respekt k různorodým životním zkušenostem a přístupům, knihu provází přesvědčení, že každá a každý je svébytnou bytostí s jinými potřebami, životní cestou i jinými překážkami na cestě k emancipaci. Na jazykové úrovni si toho můžeme všimnout v podobě dlouhých (jakoby neukončených či neukončitelných) výčtů, díky nimž se do textu dostává rozmanitost. Despentes píše mimo jiné pro ženy, „co nemají dost sexy tělo, aby se mohly oháknout jako kurvičky, ale k smrti po tom touží, za ty, co chtějí po ulici chodit v chlapských hadrech a s plnovousem, ty, co chtějí ukázat všechno, ty, kterým v tom brání mindráky, ty, co neumějí říkat ne, ty, které někdo drží doma pod zámkem, ty, ze kterých jde strach, které budí lítost, nejsou přitažlivé, mají povislou kůži, vrásčitou tvář, za ty, co by rády šly na lifting, liposukci, nechaly si rozsekat nos a vymodelovat nový, ale nemají na to peníze“.

Autorka je tudíž empatická k odlišnostem, ale zároveň neulpívá na jednotlivých identitách. Její empatie není bezbřehá, má své hranice, které se vinou mezi jednotlivými lidmi a jejich jednáním. Agresi, násilí a útlak, ať už jsou způsobovány fyzicky, nebo finančně, tato empatie nezahrnuje. Ještě jasněji to můžeme pozorovat při čtení románové trilogie Život Vernona Subutexe (2015–2017, česky 2023–2024), v níž autorka představuje velmi širokou paletu postav různého společenského postavení. Přestože můžeme pochopit jejich trápení a motivace, neznamená to, že nelze odsoudit jejich činy. A naopak – i ty nejsympatičtější postavy někdy jednají velmi problematicky.

Individualismus není izolace

Výše zmíněné výčty vytvářejí pocit inkluzivity, najít se v nich může každá/každý, protože Despentes je přesvědčená o tom, že ženy/muži, kteří zapadají do představ o správných ženách/mužích, v podstatě neexistují. Sama sebe potom označuje za proletářku ženskosti, za osobu, jež nikdy ani nepomyslela na to, že by naplnila standardy ženství. Genderovou revoluci podle ní potřebujeme všichni, protože právě ona je nástrojem ke kontrole, kterou na nás uplatňuje stát a kapitalismus. Ekonomický útlak jí ale nezabraňuje velmi jasně vidět specifický útlak žen: „Kapitalismus je rovnostářským náboženstvím v tom smyslu, že si nás podrobuje všechny a v každém vyvolává pocit, že je v pasti, tak jako v ní jsou všechny ženy.“

Politicky má Despentes nepochybně punkové kořeny, její pozice má blízko k anarchismu či libertariánství. Důraz na individualismus jí ale nebrání v propojování s ostatními, v touze po spolupráci a vzájemném respektu. Směřuje k univerzalismu zdola, univerzalismu, který zahrnuje nejen všechny individuální podivnosti nebo nedokonalosti, ale i odstíny kůže či sexuální orientace.

O průběhu svého znásilnění vypráví autorka syrově a otevřeně, stejně nekompromisně pak odhaluje i pocity studu, které její vzpomínky na tuto událost provázely. A to přesto, že tehdy byla drsnou punkerkou, jež by se dovedla ohnat v případě, kdyby se jí snažili například ukrást bundu. Sexuální ponížení ji ale přivedlo do stavu totální paralýzy a strachu o život, takže při samotném aktu doufala, že u ní útočníci nenajdou nůž, jímž se v jiných situacích bránila. Co se stalo, pochopila až o nějakou dobu později, když byla znásilněna její kamarádka. Zbavit se studu se jí ale podařilo teprve po přečtení textu kontroverzní feministky Camille Paglii, která tvrdí, že znásilnění je nevyhnutelné riziko, jež musí ženy podstoupit, pokud chtějí chodit ven. Despentes tato slova zněla zpočátku velmi troufale, nicméně jí nakonec pomohla přerámovat vlastní zkušenost z traumatu do aktivního hněvu. Akt znásilnění je pro ni něčím, co je možné překonat, co ji neodsoudí k celoživotnímu utrpení. A to i navzdory tomu, že se prý sama ani po více než patnácti letech z tohoto zážitku nedokázala zcela vyvázat.

Důležité je říct, že se nejedná o nějaké namachrované mazácké řeči. Despentes dokáže být i velmi soucitná a citlivá. Její empatie ji ale vede k tomu, že se snaží v člověku podporovat silné stránky, aby byl aktivním tvůrcem svého osudu. Dalo by se říct, že nevytváří safe space, ale strong space – tedy prostor, který podporuje emancipaci a objevování vlastní síly. Zdá se, že pro ni taková cesta vede skrze poznávání svého těla a sexuality. Ostatně z traumatu znásilnění se prý dostala díky své pozdější práci prostitutky. Obchodnický přístup k vlastní vagíně jí pomohl získat nad ní opět kontrolu a moc. Přesto zdůrazňuje, že tato cesta není pro každou. Je to její příběh. Stejně jako v případě prostitutek a pornohereček ale vystupuje proti tomu, aby byly z žen dělány chudinky jen na základě jejich (dobrovolně) zvolené profese.

V našich tělech

Teorie King Konga vyšla v roce 2006. Autorka v úvodu knihy deklaruje, že feministická revoluce už proběhla, podmínky, v nichž vyrůstala, se od doby dospívání její matky radikálně změnily. Toto ukotvení v čase – stejně jako ve fyzických tělech – nás také vybízí k reflexi. Nenacházíme se ve Francii, ale ve východní Evropě s vlastní historií emancipace žen. Zažili jsme další feministickou a queer vlnu, ale i velmi silnou konzervativní reakci. Dosáhli jsme mnoha úspěchů, ale zároveň se kapitálu podařilo náš boj vykleštit a komodifikovat. Terapeutický jazyk se stal součástí veřejného prostoru, ne vždy ale podporuje empatii. Pornografie se od té doby rozšířila a je dostupná i velmi malým dětem.

Některé věci se ale vyvíjely lineárně, nůžky mezi bohatými a chudými se za těch dvacet let ještě více rozevřely, polarizace společnosti nabývá neuvěřitelných rozměrů. Zdá se nicméně, že knihy Virginie Despentes jsou důkazem, že i literatura může přispívat ke vzájemnému pochopení. Specifická kombinace sebevědomí, empatie, naštvanosti a respektu k odlišnostem, stejně jako hluboký vhled do problémů lidí z různých společenských vrstev nám může stále hodně ukázat. Vize francouzské spisovatelky je v něčem možná trochu romantizující a vyhroceně individualistická, svým sugestivním stylem ale vyzývá k objevení síly, kterou stojí za to prozkoumat.

Autorka je komparatistka.

Despentes: Teorie King Konga. Přeložila Petra Zikmundová. Garamond, Praha 2024, 128 stran.