Autorka podcastu You Must Remember This Karina Longworth zakončila svou několik desítek hodin trvající sérii věnovanou erotice v hollywoodských filmech osmdesátých a devadesátých let konstatováním: je dobře, že tyto snímky vznikly. A to z velké části právě kvůli tomu, jak moc jsou z dnešního pohledu „problematické“. Reflektují totiž mnoho z dobových nálad týkajících se nejen sexuality, ale obecněji genderových rolí, vztahu ke queer lidem, cenzuře či konstruování ideálů krásy v dobové americké společnosti.

Málo šťávy?

Erotické thrillery a dramata – od Žáru těla (Body Heat, 1981) po Spalující touhu (Eyes Wide Shut, 1999) – dnes můžeme chápat jako fascinující díla, v nichž se částečně vědomě, částečně bezděčně odráží dobových mnoho nejistot, úzkostí a obecně konfliktních ploch týkajících se intimních, ale i rodinných či pracovních vztahů mezi muži a ženami. Longworth zároveň v závěru povídání o erotických devadesátkách říká, že erotická nultá léta zpracovávat nebude – protože v nich není co zpracovávat. Erotika z hollywoodské kinematografie až na pár výjimek vymizela.

V poslední době se ale čím dál více mluví o revivalu erotiky. Některé zásadní ­filmy jako Osudová přitažlivost (Fatal ­Attraction, 1987) či Příliš dokonalá podoba (Dead ­Ringers, 1988) se dočkaly seriálových remaků a vzniklo několik filmových novinek, které se pokoušejí o podobnou estetiku, třeba Voyeuři (­Voyeurs, 2021) nebo Deep Water (2022). Nyní mají premiéru dva další pozoruhodné počiny rozdmýchávající staré vášně. Oba natočily ženy a oba se zřetelně, ale zároveň kriticky hlásí ke starším dílům erotického žánru. Prvním z nich je americký snímek Babygirl od nizozemské herečky a režisérky Haliny Reijn, přiznaně inspirovaný hollywoodskými tituly osmdesátých a devadesátých let, který se stal jedním z deseti komerčně nejúspěšnějších děl slavného nezávislého studia A24. Druhým je francouzský film Emmanuelle od režisérky Audrey Diwan natočený podle stejné předlohy, na jejímž základě vznikl slavný stejnojmenný erotický hit z roku 1974. Zatímco Baby­girl získala převážně pozitivní kritické ohlasy, Emmanuelle je obecně vnímána jako promrhaná příležitost a nudná podívaná postrádající „jiskru“ a „šťávu“. Oba filmy se přitom dají chápat jako pokusy o reformování žánru, které míří podobnými směry a v nichž se, stejně jako v erotických dramatech předchozích dekád, odrážejí dobové debaty týkající se genderu, zobrazování nahoty či sexuální politiky.

Když padlo tabu…

Předně je třeba si uvědomit, že oba filmy se zcela vědomě kriticky vymezují vůči tradici, a dokonce jsou založené právě na přehodnocení starších děl. Tenhle postup začíná už tím, že erotická dramata, ať už americká či francouzská, točili převážně muži a z mužské perspektivy. Zmíněná Osudová přitažlivost pojednává o muži, který má uspokojující zaměstnání i rodinný život, ale o všechno může přijít, protože má poměr s psychotickou ženou. Skandální odhalení (Disclosure, 1994) je úzkostná fantazie o bezskrupulózní kariéristické ženě v korporátní struktuře, která se pokusí zničit protagonistovi život. V Babygirl jde hlavní postavě také o rodinu a kariéru, ale tentokrát je hrdinkou žena. Když porovnáme hrdiny z těchto filmů (v obou případech ztvárněné Michaelem Douglasem) s Romy z Babygirl, již hraje Nicole Kidman, jasně se ukazuje, o kolik křehčí je pozice žen na vysokých kariérních postech i v rodinném životě.

Také hrdinkou nové Emmanuelle je typ postavy, jakým ve starších filmech často připadaly úlohy antagonistek – svobodná, finančně samostatná žena na vysoké korporátní pozici. V tomto případě kontrolorka kvality v luxusních hotelech, která přijíždí do Hongkongu provést inspekci jednoho takového ubytovacího zařízení. Kvality filmu opět lépe vyniknou při srovnání s inspiračním zdrojem. V sedmdesátkovém filmu je hrdinka manželkou diplomata, jehož přijíždí navštívit v Bangkoku. Tato verze je v zásadě nesená ideou sexuální revoluce – milenec protagonistce věští „brzký konec monogamie“ a příběhové peripetie ji provázejí různými podobami „osvobozené“ sexuální slasti. Hrdinka nového filmu má znatelně odlišnější problém – úvodní příležitostný sex v letadle v ní probudí niterný smutek, ménage à trois v hotelovém pokoji si také viditelně příliš ne­­užívá a její touhu dokáže roznítit jen záhadný muž, o němž nelze nic konkrétního vystopovat ani pomocí hotelových sledovacích zařízení.

Téma sexuálních životů kariérně úspěšných žen se propisuje i do stylu, jakým jsou oba filmy natočeny, včetně samotných erotických scén. Těch je v obou snímcích relativně málo a jsou oproti starším titulům velmi krotké. To ale není výtka – nejedná se o cudnost, ale spíš o doklad toho, že zobrazování sexuálního aktu už pro žádné z těchto děl není téma. Ostatně, mnoho tabu týkajících se explicitních sexuálních scén už padlo v řadě filmů natáčených mimo Hollywood – od evropských snímků jako Idioti (Idioterne, 1998), 9 Songs (2004) nebo Love (2015) po ty americké, například Shortbus (2006). Ve zdrženlivosti obou snímků tak můžeme vidět nálady kinematografie v době po MeeToo, ale také příznak toho, že ani v jednom z titulů vlastně vůbec nejde o erotický spektákl.

Důležitost slasti

Babygirl je především studie drobných nejistot, jež se ukazují v drobných grimasách na tváři hlavní hrdinky, případně ve scénách milostných předeher s jejím milencem. Emma­nuelle je svým způsobem ještě unikavější. Senzualismus, kterým byla prodchnutá i verze ze sedmdesátých let, tu prosakuje do celého časoprostoru hotelu, v němž se hrdinka pohybuje. Do výtahové melodie, o níž mluví její nadřízená, do chtíče různých postav, jež tu potkává, ale hlavně do způsobu, jakým jsou snímány různé objekty – od série detailů na hotelové pokrmy přes vany, do nichž se hrdinka v různých scénách noří, až po kapky vody skrápějící místnosti při bouři. Celý hotel je ve filmu pojatý jako jedna velká erotogenní zóna. Oba filmy jsou také silně zacíleny na slast protagonistek. Sex tu není záležitostí vzájemného sdílení, ale spíš energie, jež vychází od žen a zase se k nim obloukem vrací. Milenec v Baby­girl působí hlavně jako provokatér, který Romy (a nám spolu s ní) umožňuje prozkoumat slast v hraničních situacích. Emmanuelle je už naplno erotickým filmem éry sociálních sítí, kde zásadní součástí sexuálních situací jsou různé typy pozorování či zprostředkování.

Babygirl i Emmanuelle přinášejí neobvyklé a pro mnoho diváků nečekané aktualizace starších erotických filmů. Lze se bavit o tom, do jaké míry jsou vypravěčsky důsledné a esteticky uspokojivé i nakolik jsou vlastně progresivní. Ale stejně jako v případě erotických děl z osmdesátých a devadesátých let platí, že podněcují debatu. Už proto je dobře, že vznikly.

Autor je spolupracovník redakce.

Babygirl. USA, Nizozemsko, 2024, 114 minut. Scénář a režie Halina Reijn, kamera Jasper Wolf, hudba Cristobal Tapia de Veer, hrají Nicol Kidman, Harris Dickinson, Antonio Banderas, Sophie Wilde a další. Premiéra v ČR 23. 1. 2025.

Emmanuelle. Francie, 2024, 104 minut. Režie Audrey Diwan, scénář Audrey Diwan, Rebecca Zlotowski, kamera Laurent Tangy, hudba Jevgenij Galperin, Saša Galperin, hrají Noémie Merlant, Naomi Watts, Jamie Campbell Bower, Will Sharpe a další. Premiéra v ČR 6. 2. 2025.