Idealizující nebo naivní pojetí poezie tvrdí, že pokud básní dostatečně zatřeseme, určitě z ní vypadnou nějaká etická poselství. Totéž se tvrdí i o básnících a básnířkách. Budeme­-li na ně tlačit dostatečně dlouho, jistě vyjeví nějaké morální stanovisko, které bude navíc obdařeno uměleckou průrazností. ­Literární sociologie orientovaná na význam ukazuje, jak estetično tyto romantické představy o poezii nabourává, i když zároveň stále přispívá k chápání morálního významu básně. Taková sociologie se přitom dívá dvěma směry: na způsoby, jimiž autorstvo zachází s etickými otázkami, a na to, jak text ovlivňuje žité světy publika. Můžeme to ilustrovat na básni Oběť (v orig. Casualty) irského laureáta Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho.

Bez morálních jistot

Báseň vypráví o odmítnutí snadných odpovědí a nepřípustného moralizování. Gesto odmítnutí vyvěrá z prostoru mezi vypravěčem a hrdinou básně, severoirským rybářem. Tím byl Heaneyho přítel Louis O’Neill, štamgast v hospodě Heaneyho tchána v Ardboe. Podstatné ovšem je, že báseň jména neuvádí. Jména do světa vnášejí pevné orientační body, abychom jej poznali. Báseň oproti tomu míří na opačnou stranu: rozhojňuje nejednoznačnost nevědění.

Heaneyho rybář je autentický. Osaměle popíjí v hospodě a brzy ráno vyráží na moře, „práce mu jde od ruky“, a přesto je na podpoře. Náhle se Heaney obrací od rybáře k události, jež byla hlavním impulsem ke vzniku básně: během takzvané Krvavé neděle v lednu 1972 postřílela ve čtvrti Bogside ve městě Derry britská armáda třináct účastníků nenásilného občanského protestu. Oběti vstoupily do irských dějin a událost umocnila hrůzu z teroru britské nadvlády. Šok se proměnil v historii, neboť pozůstalí požadují symbolickou solidaritu s padlými, která funguje jako základ pro sdílení kolektivního traumatu.

Následně, při pohřbu obětí Krvavé neděle, byl ovšem sám rybář „rozmetán na kousky, / když pil po večerce, / již ostatní poslechli“. Jako projev solidarity byl totiž v den pohřbu vyhlášen zákaz vycházení. A rybář přesto vyrazil ven pít. Jednoduchý výklad by naznačoval, že rybář byl individualista, jehož smrt lze vykládat jako odmítnutí násilného konfliktu. Status rybáře coby oběti ovšem zdaleka není jednoznačný. Stejně tak se ani na mluvčího básně nedají jednoduše aplikovat představy o národním básníkovi coby svědkovi kolektivního utrpení. Při hlubší interpretaci, která zohledňuje, nakolik estetické složky básně jejího mluvčího i hrdinu vzájemně provazují, se i samotná rezistence stane otázkou, která zbavuje čtenářstvo morální jistoty.

Právě o takovou estetickou kvalitu jde v poezii především – což není filologická, ale ryze sociologická poznámka. Estetika poezie je ze své podstaty nejednoznačná. Její hlas se nedá kontrolovat a v určitých chvílích může být zcela nepřístupný. V tom z velké části spočívá hodnota poezie, a proto musí jakákoli významová literární sociologie k estetické stránce básní s její nejednoznačností přistupovat jako k něčemu, co v sobě nese zásadní význam. Strukturu básně tvoří krátké, relativně volně řazené verše, jež vycházejí z melodie elegického, ale přirozeně plynoucího jazyka, jak je u Heaneyho zvykem. Tento tón lze vycítit z rýmového schématu první strofy, jež se téměř vytrácí, když se báseň obrací k politice, nebo z aliterace a parataxe ve verších, kde čteme: „komže a klerika“, „zavinovačku / svinoval, stahoval“ nebo „ať přišly výhrůžky, / ať vlály černé vlajky“. Volba slov přiřazuje hlas rovnoměrně subjektu i jeho okolí, a nechává tak splynout estetično se světem – jako v závěrečné části, líčící, jak vypravěč pluje s rybářem po moři a „šroub rozráží, obrací / netečné sáhy do běla, / zažil jsem s ním volnost. / Vyrazit brzy, stále / tahat ze dna, proklínat / úlovek a smát se, / když zachytíš rytmus, / co tě zvolna pohání míli za mílí.“

Trauma a transcendence

Estetická stránka je zásadní i pro ustanovení společnosti. Válka v Severním Irsku se vedla nejen bombami v ulicích, ale také pomocí deklamací a symboliky. S rostoucím násilím se ještě vyostřuje tón symbolického vymezování a proměňuje etická rozhodnutí v rituální tribalismus, na nějž Heaney odkazuje veršem „spolčení našeho kmene“. Stejně jako mnozí další ve veřejném prostoru je i básník povolán svým „kmenem“, aby zaujal stanovisko, aby vyhlásil, co je správné a co špatné. Heaney se ale odmítá přidat k té či oné straně. Odmítá, aby se jeho umění stalo rukojmím stranické politické agendy.

Nejednoznačnost mluvčího plně zrcadlí to, že v každém procítění traumatu je vždy již obsažena i transcendence traumatické události. Každá násilná smrt v etickém smyslu traumatizuje zasaženou komunitu tady a teď, ale traumatizuje i jinde: „někde, v dálce, za obzorem, navěky“. Koneckonců někdo byl vytržen z řad lidstva, jež nerozlišuje mezi třídami a etniky. Zpočátku se tedy zdá, že figura osamělého rybáře odpovídá ­individualismu, ale pak, na rybářově pohřbu, je atmosféra spíše obřadná než empatická, spíše strojená než osobní. Mezi tichými účastníky přicházejí i „zlořečníci“ a útěcha je jako „loudavá mašina“. Soucit vypadá jinak – a vypravěč to pohotově ilustruje, když se bez zastavení, a dokonce bez tečky, obrací k onomu ránu, kdy byl s nyní již mrtvým přítelem na rybách a „zažil s ním volnost“.

Právě v těchto pár řádcích vypravěč vyjadřuje svoji vděčnost za rytmus práce na moři – tolik odlišný od rytmu básnického, a přece mu tak podobný, když „tě zvolna pohání míli za mílí / na tvé pravé místo“. V těchto verších se Heaney přidává k rybáři, ne ke kmeni. Odehraje se to tak, že řemesla obou mužů splynou v jedno. Rybaření se rozpouští v umění elegického verše a obráceně. Heaney zde projevuje nejhlubší solidaritu s mužem, jenž porušil „spolčení kmene“, aniž by se zřekl jiných druhů solidarity. Jeho přítel byl hluboce zakořeněný v životě komunity. Bezprostřední trauma, jak naznačuje báseň, spočívá v subjektivním uznání, o koho nebo o co jsme přišli. Vytvoření kolektivního traumatu je otázkou následné symbolizace.

Otázky jako mezery v odpovědích

Namísto vystavění básně jako elegie za dějiny či nacionalistické cíle jde o elegii za muže, který se vypravil ven navzdory varování, navzdory „spolčení kmene“. Srovnání s oběťmi střelby jako by zde provokovalo k otázce: Je rybář také obětí? Za svoji smrt si přece může sám. Heaney ale tuto vtíravou otázku obrací tak, že se vypravěč stává zároveň tazatelem i dotazovaným – je to jeden z těch obratů, jaké umožňuje estetická stránka díla. Rybář má „pevný postoj, příliš protřelý“ a totéž se říkalo i o Heaneym, když odmítal zaujmout jasné stanovisko na veřejnosti. Jediný moment, kdy rybář dostává vlastní hlas, obsahují následující verše: „Jak moc byl vinen / tu noc, kdy porušil / spolčení našeho kmene? / ‚Ty bys prý měl / být vzdělaný člověk,‘ slyším ho říct. / ‚Pomoz mi rozluštit / správnou odpověď.“

Podobně jako otázka solidarity vnucuje rybáři jakési provinění, naléhá irské publikum na Heaneyho, aby mu poskytl jasné odpovědi. Zastává však Heaney natolik jasnou a nadřazenou morální pozici, aby mohl rozhodnout, co je dobré a co špatné? Reakce na zmíněnou implicitní výzvu se promítá i do posledních řádků básně: „Přízraku, jenž větříš svítání, / dříči v půlnočním dešti, / znovu se ptej.“

Heaney prohlašuje, že se otázek zhostí jako básník. Ovšem v této roli nedokáže nabídnout nic jiného než mnohoznačnost a morální napětí. Heaney v básni Oběť přemítá o morálnosti, ale nezabývá se pravidly a abstraktními obecnostmi. Estetická stránka básně evokuje soucit a blízkost. V reakci na symbolické kolíkování území, na konstruování a deklarování solidarity, Heaney rozbíjí představu jasných hranic. Jeho mnohoznačná estetika zároveň umožňuje i odmítá konstruování jednoduchých symbolů. Oběť vyjadřuje solidaritu s oběťmi dějin, ale dodává, že pravá solidarita je ve skutečnosti něco daleko skromnějšího, ale i velkolepějšího. Je to ztráta přítele a – v anonymitě přátelství – i člověka jako takového, co je třeba uchovat v paměti. Poezie zde představuje možnost morálního jazyka, který ukazuje všem, kdo jsou si jisti vlastní morálkou, že to nestačí a nikdy stačit nebude. A literární sociologie zaměřená na význam pak může objasnit, co přesně to znamená.

Autor je hostujícím výzkumníkem v Centru kulturní sociologie na Yale University.

Z angličtiny přeložil Jan Váňa.