Chceme­-li přemýšlet o vztahu literatury a so­­­ciologie, asi bychom měli začít konstatováním, že jak „literatura“, tak „sociologie“ jsou dost nejasné termíny. A to nikoli proto, že by nebyly dostatečně definované, ale naopak kvůli tomu, že jejich definic najdeme až příliš mnoho.

„A“ a „non­-A“

Literatura se – celkem intuitivně – dá popsat jako určitá unikátní diskursivní praxe, která vychází z velmi specifického způsobu práce s jazykem. Takové chápání nicméně odsouvá stranou spoustu dalších definic, které by mohly posloužit stejně dobře. Připomenu jen několik platných tvrzení. To, že jich je právě sedmnáct, je jen náhoda; určitě by se jich dalo vyjmenovat víc. Literatura tak mimo jiné může být: 1. volnočasová aktivita; 2. povolání; 3. vyučovací předmět na různých stupních škol; 4. zbraň ve službách revoluce; 5. způsob, jak kombinovat slova jinak, než se to obvykle dělá; 6. seznam knih k přečtení; 7. prostředek k prožívání jiných životů; 8. podmínka štěstí; 9. národní poklad; 10. soukromá sbírka písemností; 11. suma autorů a autorek, které máme rádi (v tom smyslu, že máme rádi jejich texty); 12. diskursivní žánr, který nás uchvacuje; 13. soubor (patřičně pružných) pravidel, jak správně psát; 14. plod umělecké spolupráce; 15. soubor děl, jež spolu souvisí bez ohledu na záměry jejich tvůrců; 16. lidská činnost, jež se (jako tolik jiných) proměňuje vlivem masivního rozšíření mobilních zařízení s internetovým připojením a v poslední době i s nástupem umělé inteligence (jež umožňuje texty automaticky generovat); 17. elegantní způsob, jak dát spolucestujícím v MHD najevo, že jsme vzdělaní lidé a časové úseky nezbytné k vnitroměstským přesunům stále ještě využíváme k tak kulturní činnosti, jako je čtení tištěných knih. A tak dále.

Za povšimnutí stojí, že by se tento výčet dal snadno rozšířit o negaci každé z obsažených definic: literatura nemusí být volnočasová aktivita, nemusí se stát zbraní ve službách revoluce, nemusí představovat diskursivní žánr, který nás uchvacuje, nemusí být podmínkou štěstí… Chci tím upozornit na skutečnost, že se způsoby, jak chápat literaturu, nejen různí, ale mohou být vzájemně nekonzistentní, nebo si dokonce odporovat. Vymezení tak nesplňují zásady formální logiky a princip bezrozpornosti: literatura může být „A“ a zároveň „non­-A“, může něčím být a zároveň nebýt.

Dva proudy

Podívejme se nyní na sociologii. Pokud si znovu přečtete předchozí výčet, ­všimnete si, že obsahuje dva typy definic. Některé vy­­cháze­jí z tužeb, záměrů či aspirací jednotlivců (například číslo 8), zatímco jiné se opírají o fenomény, události a vztahy přesahující rámec aktivit konkrétních lidí (číslo 9). Sociologie je disciplína, kterou zajímají obě polohy. Jeden z jejích historických proudů dává přednost zkoumání významů, jež lidé připisují svým činům – tato tradice vychází z teorií Maxe Webera a z perspektivy, která „sociálno“ spojuje se vzájemnými interakcemi mezi jednotlivci. Další proud v sociologii (který je povětšinou vnímán jako protiklad weberovského přístupu) se místo toho věnuje strukturám přesahujícím dosah individuálních vůlí – durkheimovská větev sociologického uvažování se soustředí na to, jak je chování podmíněno „sociálnem“, jež se chápe jako něco, co „zastřešuje“ interakce jednotlivých lidí. Tyto dvě sociologické tradice určují způsoby, jakým se o „sociálnu“ uvažuje: na jedné straně se akcentuje sociální jednání, na straně druhé sociální fakt. Pokud chcete o těchto konceptech vědět víc, přečtěte si první kapitolu Weberova Hospodářství a společnosti (1922, česky vyšlo v souboru Metodologie, sociologie, politika, 1998) a první kapitolu Durkheimových Pravidel sociologické metody (1895, česky 1969).

Samozřejmě to celé velice zjednodušuji, ale chci tím podtrhnout, že pro sociologii je určující jisté nevyřešené napětí, jež má do značné míry charakter vnitřního rozporu: „sociálno“ je něco, co jednotlivci vytvářejí, nebo něco, co existuje nezávisle na nich. Sociologové zkrátka stále ještě řeší, co bylo dřív: vejce, nebo slepice? Jedinec, nebo systém?

Často se také opakuje, že sociologie vznikla v Evropě v průběhu 19. století, aby vysvětlila společenské změny vyvolané industrializací. Ale v Argentině, z níž pocházím, má v poslední době opačný úkol – vysvětlit společenské změny, které vyvolal proces deindustrializace. Z čehož je patrné, jak důležitý je historický kontext a sebereflexe: sociologie vznikla jako disciplína zaměřená na vysvětlování společenských změn, ale v průběhu času se i ona sama proměnila. Vším tím zdůrazňováním určité vnitřní rozpornosti se snažím zpochybnit pohled na socio­logii coby přísnou vědu a také předpoklady, jež s sebou toto tradiční pojetí nese: představu objektivity, transparentnosti, ověřitelnosti a testovatelnosti, a zejména bezvýhradné přijímání (již zmíněného) principu bezrozpornosti.

Proměnlivá povaha disciplín

Netvrdím ovšem, že literatura a sociologie představují sporné diskursy nebo disciplíny. Jistě, lavírování mezi (alespoň na první pohled) konzistentními identitami a určitou mírou rozpornosti může působit matoucím dojmem. Když je však vezmeme v potaz, dokážeme lépe zohlednit, jak otevřené či nahodilé literatura a sociologie jsou, a snad také vysvětlit koexistenci protichůdných rysů v jejich definicích.

Uvědomuji si, že pokud vnitřní rozpornost přisoudíme jak literatuře, tak sociologii, povede to nejspíš k otázce, zda tento atribut není esenciální součástí i dalších disciplín a proč by koneckonců neměl charakterizovat samotnou lidskou povahu. Odpovědět na tuto otázku nedokážu, ale intuice mi napovídá, že odpověď by mohla být kladná. V každém případě je důležité specifikovat, v čem spočívá zvláštní charakter rozporů, které s sebou literatura a sociologie nesou. Předchozí řádky představují jen skromný náčrt mnohem rozsáhlejšího průzkumu, který by bylo třeba provést.

A ještě přiznání: nejsem si nijak zvlášť jistý termínem „vnitřní rozpornost“ (a už vůbec s ním nejsem spokojený). Proměnlivá povaha, nestabilita a rozmanitost literatury i sociologie nemusí nutně implikovat jejich rozpornost. Problematické je samozřejmě i to, že jsem rozkolísaný charakter literatury a sociologie porovnával, jako by šlo o dvě separátní entity, zatímco na ně lze stejně dobře nahlížet jako na součást jednoho celku, jako to dělá Robert Nisbet ve své knize Sociology as an Art Form (Sociologie jako forma umění, 1976). Ostatně uvedený výčet sedmnácti charakteristik literatury by se pravděpodobně dal snadno modifikovat tak, aby platil i pro sociologii. Nechci si však na závěr alibisticky sypat popel na hlavu. Pro tuto chvíli už mám vnitřních rozporů plné zuby.

Autor je sociolog.

Z angličtiny přeložil Jan Kolář.