Tradice února jako měsíce lásky sahá hlouběji, než by většina z nás předpokládala: s trochou nadsázky můžeme tvrdit, že první valentýnka pochází ze středověku a je od Karla Orleánského. Anglický básník Geoffrey Chaucer ve svém Ptačím sněmu (1380, česky 2017) popisuje únor jako měsíc výběru partnera. Únor i valentinskou srdíčkovou výzdobu máme za sebou, v tomto textu se nicméně zaměřím na jeden z aspektů milostného vztahu: sex a konkrétně sex ve středověku. Mechanika tohoto aktu se oproti minulosti sice příliš nezměnila, zato se však měnilo naše přemýšlení o něm. Uchopit tuto proměnu nám pomůže teorie kulturních skriptů (skript je jednoduše soubor norem, očekávání a chování, které se vztahují k určité oblasti života ve společnosti). Jak tato teorie ukazuje, i sexualita je do velké míry konstruována prostřednictvím kulturních norem, které se předávají z generace na generaci – je tedy vlastně „naučená“. Ovšem zatímco naše skripty pocházejí z romantických filmů, Bravíčka, internetu nebo od našich kamarádů, ty středověké se nám zachovaly v literatuře nebo iluminacích. A porovnání nás může překvapit.

Dražší než rodina

Často si představujeme, že se středověcí lidé snažili (pod silným vlivem církve) sexu vyhýbat. Tato představa je zčásti pravdivá: křesťanská církev považovala tělo a jeho touhy za hříšné. Pokud by se lidé řídili všemi jejími nařízeními, ideální středověký sex by probíhal asi za těchto podmínek: byla by noc; muž a žena by byli sezdaní; nebyla by středa, pátek, sobota, neděle ani svátek nebo postní den; ani jeden z partnerů by nebyl zcela nahý; oba by během aktu usilovně mysleli na plození dětí a nenechávali by se rozptylovat tělesným potěšením. Tolik ideál. V realitě věci ale pravděpodobně probíhaly trochu jinak, jak ostatně dokazují penitenciály neboli zpovědní knihy pro kněze obsahující seznamy hříchů a pokání, jež za ně měla být uložena. Například za styk v neděli by kněz uložil trest čtyřdenního půstu o chlebu a vodě; za masturbaci by si muž vysloužil zákaz masitých jídel po čtyři dny, žena však až roční pokání během svátků. Tento nepoměr by mohl vést k dojmu, že muži byli považováni za sexuálně nevázanější. Ve středověku však převládalo opačné mínění: právě ženy se často popisují jako bytosti provázanější s hmotou a někdy stěží schopné kontrolovat svůj sexuální apetit.

Tuto pověst demonstruje (a zároveň si z ní chytře utahuje) velšská básnířka Gwerful Mechain. Její tvorba pochází z 15. století a nalezneme v ní jak náboženské, tak světské básně: jednou oslavuje Pannu Marii, jindy si vyměňuje obscénnosti s básníkem Dafyddem Llwydem, jehož sugestivními básněmi se rozhodně nenechá zahanbit a oplácí mu stejnou mincí. V básni Žárlivým manželkám si tak stěžuje, že se ženy nechtějí dělit o manžele, respektive že se o jejich chloubu nechtějí podělit s ní. Manželce je manželův penis, jak říká Mechain, dražší než rodina a všechny šperky. V básni dedikované Vagíně zase vybízí básníky, aby neztráceli čas vychvalováním vlasů, očí a tváře své milované, když tou nejdůležitější, nejkrásnější a nejcennější částí ženského těla je právě ta, ke které se skrze verše pravděpodobně chtějí dostat.

Poezii Gwerful Mechain lze vztáhnout k rozsáhlé tradici fabliaux – vtipných, často i nestydatých příběhů o nezdarech jejich hrdinů. Také rukopisné marginálie či fresky líčí sexualitu jako humornou a běžnou složku lidského života – oproti důrazu, jejž na kontrolu tělesných tužeb kladla církev. Popularitu si získaly i specifické poutnické suvenýry – hanbaté odznáčky, které kontrastují s těmi vyobrazujícími světce nebo Pannu Marii. Poutníci či poutnice si tak po modlitbách a koupi odpustků mohli zakoupit například vulvu, kterou nesou malé penisy s ještě menšími nožičkami. Odznáček si tak utahuje ze sexuality, ale trochu i z poutě samotné. Ostatně motivace poutníků nemusely být vždy tak čisté, jak byly prezentovány kněžím a zpovědníkům: v Chaucerových Canterburských povídkách (1387, česky 1953) je žena z Bath nařčena, že na pouti hledá budoucího (už šestého) manžela.

Žena, nebo muž?

„Nižší“ literární žánry, jako právě fabliaux, se často stavějí do kontrastu s „vyšší“, kurtoazní literaturou, která podle žánrového rozdělení popisuje spíše idealizovaný, kurtoazní vztah: rytíř je neustále odmítán dámou, které oddaně slouží. Tento obraz asexuální nedosažitelnosti se však při důkladnějším pohledu do literatury komplikuje. Na otázku, co vlastně představuje cíl dvorské lásky, nelze snadno odpovědět – místo manželství nebo láskou motivované výhry nad nepřítelem je to často i sexuální akt. Nemusí platit ani to, že žena je pasivně dobývána mužem: třeba královna Eufeme zaujímá ve francouzském Románu o Silentiovi roli výrazně aktivní. Objektem její touhy je však také žena, respektive žena vychovávaná od dětství jako muž. Silentius, dcera cornwallského krále, by totiž jako žena nemohla, a tak se jí dostane vzdělání a výchovy rytíře. Po několika dobrodružstvích se dostává na dvůr krále Evana, kde se do Silentia královna Eufeme zamiluje. Když ji odmítne, tvrdí, že na ní spáchal násilí, a rytíře vyhostí. Ten se však vrátí a hrdinsky získá pro Evana ztracené území. Po odhalení královnina spiknutí a hrdinova pohlaví se ze Silentia stává Silentie, nová manželka krále Evana. Konec románu sice popisuje návrat k „přirozenému“ řádu věcí, můžeme si však položit otázku, nakolik je šťastný pro Silentii, jež do té doby vynikala v mužské roli rytíře a umělce.

Středověká literatura obsahuje značné množství děl, ve kterých dochází k narušení očekáváné genderové identity a heterosexuality. Tato destabilizace však bývá krátkodobá a „konec vše napraví“. Mimo literární zdroje máme k dispozici soudní záznamy ze 14. století o případu prostitutky Eleanor Rykener. Před soudem stanula nikoli kvůli své práci, ale proto, že v Londýně žila pod jménem John jako muž. Soud má tedy rozhodnout, zda se jedná o sodomii, když jejími klienty byli muži i ženy, od těch urozených až po kleriky, a dokonce i mnišky. A je Eleanor muž, nebo žena? Verdikt se bohužel nezachoval. V současnosti se Eleanořin případ interpretuje prizmatem trans a queer identity.

Stavění a stírání hranic

Výše uvedená díla skládají dohromady střípky určitých sexuálních skriptů – možností chování a (sebe)prezentace, které byly ve středověku k dispozici. Nepopírám jednostrannost svého výběru: za každý z těchto příkladů by bylo možné uvést tucet jiných, které trvají na panenství, odmítání tělesných požitků a striktních rodových rolích. Středověké umění nám často neposkytuje jasné dělicí čáry: světské a náboženské písně jsou na stejnou melodii; dva univerzitní studenti zajímají roli milenců v hudební hře; mystický popis Kristovy smrti zahrnuje silně erotizovanou penetraci. Momenty překvapení, které přináší tato destabilizace našich utkvělých představ a norem, jsou stejně fascinující jako užitečné: vytržení z našich očekávání nám otvírá odlišnou perspektivu, kterou nelze ignorovat.

Margery Kempe, mystička a autorka první autobiografie v anglickém jazyce, ve své knize popisuje nejen vlastní vize Krista, ale i (neúspěšný) pokus o navázání mimomanželského vztahu či přetrvávající erotické představy: téměř jako předobraz nevyžádaných „dick pics“ 21. století jí ďábel v představách ukazuje různé mužské údy, ze kterých si má vybrat ten, který by se jí nejvíce líbil. Margery si nakonec vybere. Toto morální klopýtnutí ovšem nebrání jejímu pozdějšímu mystickému sňatku s Kristem.

Nakonec malý tip k příštímu Valentýnu (jen na vlastní nebezpečí): francouzské Evangelium podle přaslice uvádí, že pokud manžel nestačí manželce v posteli, salátek se šantou kočičí zajistí dostatečný výkon na dobu až šest týdnů.

Autorka je anglistka.