Co vás literárně formovalo?

Během dospívání jsem četl hlavně romány. Provokoval mě například Michel Houelle­­becq. Svůj zájem o dramatiku nedokážu úplně vysvětlit. Nejspíš se ve mně probudil ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že bych ji chtěl zkusit psát. Zásadní pro mě pak bylo setkání s tvorbou Larse Noréna, Sarah Kane, Martina Crimpa, Maria von Mayenburga.

Ve vašich dramatech je silně přítomná poezie…

Jon Fosse říká, že drama je prodloužená báseň, ale já se chtěl poezii jako takové vyhnout. Přišlo mi, že teprve když jsem začal psát dramatický text, získalo mé psaní šíři a sdělnost. Od začátku jsem však inklinoval k písňovým textům a k formě rapového tracku. Baví mě rapová dikce a to, jak se člověk trefuje jazykem do beatu. Drama 20/21 by se dalo celé jako jedna dlouhá skladba posadit do beatu. Věřím, že moje hry v sobě mají vnitřní bpm.

Zmiňoval jste Sarah Kane – vaše texty, ale i výběr her, jež režírujete, jsou dávány do souvislosti s fenoménem in­-yer­-face theatre devadesátých let…

Slavné české inscenace této dramatiky jsem vzhledem ke svému datu narození pochopitelně neviděl, k textům jsem se dostal četbou. Tento typ dramatu je u nás sice spojen především s devadesátými a nultými lety, ale takto ostře se psalo samozřejmě i dříve, příkladem za všechny je tvorba Edwarda Bonda z poloviny šedesátých let 20. století. Svou úlohu v prohloubení zájmu o tyto autory jistě sehrál i můj pedagog dramaturgie Jan Hančil, který překládal například Joea Penhalla. Na základě debat, které jsme spolu vedli o dramatickém textu a o tom, co od něho očekávám, mi doporučil ohromnou řadu dalších autorek a autorů.

A co tedy říkáte na nálepku „comeback dramatiky in­-yer­-face“, kterou dostala inscenace vaší zatím poslední hry Slučitelné díly?

Nepokouším se o žádný comeback. Brutalita v mých hrách není ani kalkul, ani snaha šokovat. Je snadné připlácnout na novou dramatiku tu či onu nálepku – „je to trochu jako tohle nebo tamto“. Nemůžu s tím nic dělat, ale jedná se o nepřesné zjednodušení, které patrně vychází z akcentování tématu násilí v mých textech. Pokud by byla taková míra násilí pouze v nich, šlo by o docela dobrou zprávu, ne? Tak tomu bohužel ale není. Sociologické průzkumy hovoří o narůstající agresivitě a násilném chování. Myslím si tedy, že násilí v různých podobách a kontextech je především velmi aktuálním tématem současné společnosti a neměli bychom se mu vyhýbat. Má tvorba je navíc poznamenána i problémy, jež se autorů devadesátých let tolik netýkaly. Nechápu také negativní konotace, které ta nálepka nese. Autorky a autoři tzv. in­-yer­-face se věnovali tématům, která oficiální divadlo v Británii té doby přehlíželo, napsali stylově rozličná díla a in­-yer­-face byla často jednou z řady fází, kterými ve své tvorbě prošli. Velmi si vážím jejich schopnosti zasáhnout diváky, a to nejen intelektuálně, ale i emočně. Já hledám, čím by mohla být dramatika nová dnes a jak reflektovat těžko popsatelný a těžko uvěřitelný svět, ve kterém žijeme.

Pocházíte z Kadaně. Do jaké míry je vaším „sudetským“ původem ovlivněn váš styl a výběr témat, kterým se věnujete?

Výrazně mě to determinuje. Hra Sorex se věnuje páru gastarbeiterů z východu, kteří pracují v montovnách v česko­-německém pohraničí. Napsal jsem ji na základě silného zážitku z večerního spoje, jímž jsem se už jako student DAMU vracel domů. Cestovali v něm dělníci z průmyslové zóny za Žatcem. Poslouchal jsem směsici jazyků a různých druhů vyčerpání, stesku, vzteku. V ulici, kde bydleli rodiče, za ty roky vznikly dvě ubytovny právě pro tyto agenturní „zaměstnance“, kteří se stali oběťmi novodobého nevolnictví. Inspiroval jsem se případem člověka bez dokladů, jenž se ve vážné zdravotní situa­ci ocitl fakticky mimo systém a veřejnou zdravotní péči. Nesnažím se být programově politický – když začínám psát, vůbec o tom tímto způsobem nepřemýšlím. Intuitivně mě to ale táhne k příběhům lidí sociálně znevýhodněných, k situacím daným předsudky a rozpory, k osobním konfliktům a příběhům, které se sdílením stávají politickými. Stejně tak se zajímám o postavy, které narušují systém a překračují bezpečné hranice. Na jeviště patří i to, za co se stydíme a o čem se sami bojíme přemýšlet.

Jste zároveň dramatik i režisér – jak balancujete obě pozice při vlastním psaní?

Je to případ od případu. Polovina textu hry Vyhubyt vznikla volnou tvorbou, až poté jsem do něj začal vstupovat s vizí vlastní režie. Slučitelné díly jsem napsal v rámci projektu PerformCzech SKILLS: Drama Revival, konkrétní představu realizace jsem vůbec neměl. S režií, která následovala s větším odstupem od psaní než u hry Vyhubyt, jsem se pak snažil hru interpretovat, jako by šlo o text jiného autora. Zpočátku jsem si namlouval, že budu režii a tvůrčí psaní striktně oddělovat. Aktuálně je pro mě inscenování současně psaním finální verze, laboratoř, kde podrobuji dramatický text zátěžovým testům. Skloubení obou disciplín mi zachutnalo při zkoušení Vyhubyt, což bylo určitě dané i spoluprací s dramaturgem Martinem Satoranským, který mě dokázal bránit jako dramatika přede mnou jako režisérem. V jisté fázi mě zastavil v přepisování a donutil mě úkol vyřešit nikoli jako dramatik, ale jako režisér. Což mi poskytlo velikou svobodu. Připadal jsem si opečovávaný a měl jsem pocit, že mám kolem sebe při tvorbě záchrannou síť.

Prý jste si tak připadal i na autorských dílnách, kterých jste se účastnil. Jak vás jako autora tato zkušenost ovlivnila?

Každá z nich měla smysl. V prvním ročníku na DAMU jsem ještě bez větších zkušeností absolvoval autorskou rezidenci v A Studiu Rubín, což mě autorsky hodně nastartovalo. Jelikož přišel covid, stihl jsem napsat namísto jedné hry hned dvě. Od té doby jsem absolvoval řadu dílen: PerformCzech SKILLS: Drama Revival v rámci IDU, Studio pro Nové drama v Národním divadle, v současnosti jsem zapojen ještě do projektu v rámci Fabulamundi – Playwriting Europe. Na DAMU jsem zase navštěvoval všechny dostupné předměty týkající se dramatického psaní. Přišlo mi, že čím víc dramatiků potkám v pozici tutorů, tím snáz najdu vlastní styl, že pochopím, co je mé. Byl bych rád, kdyby vznikl samostatný obor tvůrčího psaní pro divadlo. Vzhledem k velikosti naší jazykové oblasti jsem k tomu ale skeptický.

Jdete z projektu do projektu, sbíráte jednu cenu za druhou, dá se to dlouhodobě vydržet?

Snažím se najít způsob, jak nakládat s energií a jak rozpoznat, čemu ji věnovat. Cen si vážím především jako upozornění na mou práci, vnímám je jako takový energetický shot. Ocenění s sebou ale samozřejmě nesou také vyšší očekávání. Po minulé sezoně, kdy jsem získal titul Talent roku 2023 v Cenách divadelní kritiky, jsem vnímal větší tlak. Nevím, na jaký výkon jedu právě teď. Nejdůležitější je pro mě zůstat upřímný, hledat, vnímat a moc nevymýšlet.