Někdy před dvěma lety jsem zatoužil osvěžit svůj šatník hudebního nerda a začal jsem se na internetu pídit po nějakém novém aphexovském triku. Místo do oficiálního merche labelu Warp jsem se tentokrát ponořil do vod lidové tvořivosti a vynořil jsem se s nádherně naivním potiskem: neumělou koláží fotek Richarda D. Jamese alias Aphexe Twina, upomínající na estetiku The Kelly Family.

O rok později, na podzim 2024, vyšla na Warpu kolekce Aphexových raritních tracků, které se v průběhu let objevovaly na ne­­označených vinylech a daly se koupit při sporadických živých vystoupeních. Na obálce kompilace výstižně nazvané Music from the Merch Desk (2016–2023) se skvěl stejný vi­zuál jako na mém bootlegovém tričku. Náhoda? Nemyslím si. Prvky aphexovského ekosystému jsou vzájemně provázané a mytologii kolem ústřední postavy vytváří fanouškovská komunita se stejným zápalem dnes jako před třiceti lety. Snad jen s tím rozdílem, že dnes už Aphex Twin nepředstavuje předmět zájmu hrstky zasvěcených příznivců, ale součást popkulturního kánonu, který se promítá do tetování, emoji, memů i tiktokových videí.

Proč je dnes Aphex Twin – možná překvapivě – víc cool než kdy dřív, se dozvíte z publikace Aphex Twin: A Disco Pogo Tribute, která skládá dohromady zatím nejucelenější portrét enigmatického hudebníka. Kniha vyšla jako druhá položka v řadě věnované knižním tributům (první publikace se zaměřila na Daft Punk) hudebního magazínu Disco Pogo, za nímž stojí Paul Benney a John Burgess z původního redakčního okruhu časopisu Jockey Slut, kteří později spoluzakládali webmagazín Dummy.

Podivná britská záležitost

Jockey Slut vycházel v Británii coby dvouměsíčník v letech 1993 až 2004 a snažil se pokrývat dění na taneční a elektronické scéně v upřímně fanzinovém duchu – na rozdíl od velkých klubových periodik jako Mixmag nebo DJMag, jež se tehdy už věnovala převážně manýrům DJských superhvězd. Aphex Twin se objevil hned v prvním čísle Jockey Slut a pak ještě mnohokrát, včetně známého interview z helikoptéry, pořízeného v době kolem vydání jeho čtvrté desky Richard D. James Album (1996), kdy status superstar získal i on sám. Ulítlý rozhovor v knize samozřejmě nechybí – stejně jako další úsměvné dobové dokumenty, jako jsou třeba vzpomínky lidí z Jamesova labelu Rephlex na světové turné. Základ publikace však tvoří retrospektivní eseje, které zasazují hudebníkův vývoj do dobových souvislostí a z odstupu rozebírají jeho vliv na vývoj elektronické hudby.

Kontext je pro jakýkoliv pokus o pochopení Aphexe Twina zásadní. Jeho idiosynkratický styl totiž nevznikl z ničeho, jakkoli zpětné reflexe často mají tendenci klást důraz na Aphexovu domnělou nezařaditelnost a pozici mimo scény. V příspěvku nazvaném Podivná britská záležitost tak můžeme sledovat kořeny cornwallského samorosta vedoucí nejen k ravové explozi konce osmdesátých let minulého století, chicagskému acid housu a německému krautrocku, ale i k mnohem starší, specificky ostrovní tradici elektronického kutilství. Ta sahá až ke konci druhé světové války, kdy začali avantgardní skladatelé a skladatelky, mimo jiné Daphne Oram, experimentovat s armádními oscilátory z poválečného výprodeje a vytvářet první musique concrète.

Seznam mýtů

Vhled do počátků Aphexovy hudební dráhy poskytuje také rozhovor s jeho blízkými přáteli a sousedy z Cornwallu, mezi nimiž figurují třeba Tom Middleton z dua Global Communication, Mike Paradinas z labelu Planet Mu nebo Marcus Scott, pozdější manažer vydavatelství Hyperdub. Kromě osobních svědectví k rozkrývání „fenoménu AFX“ přispívá také kompletní seznam pseudonymů, pod kterými Richard D. James tvořil, přehled nejzásadnějších živých vystoupení z jeho více než třicetiletého působení na scéně a rovněž výčet 26 nejpopulárnějších mýtů s ním spojených – včetně pověsti o hudebníkově tanku či ponorce, o bydlišti v podzemním sejfu bývalé londýnské banky nebo o setu odehraném s mixérem a smirkovým papírem.

Nedílnou součástí značky Aphex Twin je vi­­zuální identita, které se v publikaci také dostalo pozornosti. Je zde obšírný rozhovor s autorem emblematického aphexovského loga Paulem Nicholsonem (který na raných Aphexových vystoupeních figuroval na pódiu jako tanečník), komentáře ke všem hudebníkovým videoklipům i výpověď autora aktuál­ního vizuálu, který vystupuje pod jménem Weirdcore. Zvláštní prostor dostalo filmové ztvárnění nejznámějšího Aphexova tracku, desetiminutové skladby Windowlicker, od režiséra Chrise Cunninghama. Jeho parodie estetiky MTV klipů z konce milénia se paradoxně stala hitem MTV (tedy ve své zkrácené a cenzurované verzi).

Koutek s makakem

Windowlicker ostatně nepřestává fascinovat ani po dvaceti letech. S trackem se pokusil vyrovnat například producent a šéf labelu PC Music A. G. Cook, kterému bylo v době vydání singlu osm let. Cook v roce 2017 uváděl „PC Music Showcase“ na londýnském festivalu Field Day, jehož headlinerem byl právě Aphex Twin. K poctě kultovního producenta Cook vytvořil coververzi, v níž track zrekonstruoval doslova notu od noty.

A právě popularita PC Music má podle dalšího z příspěvků v knize podíl na aktuálním vnímání Aphexe Twina mladou generací. Ta si ho přivlastnila po svém, včetně psaní aphexovského loga pomocí znaků 7\. Pro Gen Z představuje Aphex Twin spíše internetový mem než klasickou hudební ikonu, což vzhledem k jeho notorickému trollení vlastně není od věci. TikTok tak plní prdící coververze tracku Alberto Balsalm, zatímco depresivní videa, označovaná „corecore“, jako nejčastější hudební podkres používají skladbu QKThr. Na YouTube se pod neoficiálním uploadem tracku #19 s video stopou z filmu Baraka (1992) zachycující, jak si japonský makak užívá koupel v horkém prameni, v komentářích shromažďují fanoušci všech věkových skupin, aby v tomto koutku internetového bezčasí sdíleli své životní trable a peripetie.

Osobních zpovědí jsme se ostatně dočkali i od samotného Richarda D. Jamese. Producent, který málokdy pouštěl ven informace ze svého soukromí a ve většině rozhovorů poskytoval přinejmenším svérázné odpovědi, teď v náhodných komentech pod tracky na jednom ze svých soundcloudových účtů nabízí nezvykle osobní vhled do své tvorby i niterných pocitů. Prostřednictvím nových, volně publikovaných skladeb se po svém vyrovnává s nedávnou smrtí rodičů. A zdá se, že internet, který se naposledy tetelil nad jeho selfie s Arcou, mu rozumí. Četba knižního tributu, určeného nejen skalním aphexologům, k tomu může jen přispět.

Autor je publicista.