Edice Smrtihlav značky Fobos, zaměřená na klasické horory, nepřestává překvapovat. Po relativně slavných titulech jako Invaze zlodějů těl a Obětiny přišla s obskurními lovecraftovskými povídkami Roberta Blocha, a sice poměrně důležitou, ale také značně nečitelnou záhadologickou knihou Dům v Amityville. Na ně navázala autorem, který je na jednu stranu jistě pozoruhodný a talentovaný, ale zároveň představuje takovou polohu žánru, jaká mnoha čtenářům nejspíš příliš nesedne.

Letmé doteky nadpřirozena

Britský autor Robert Aickman vycházel z tradice duchařských příběhů, kterou ještě zradikalizoval do podoby vyprávění s velmi letmými a prchavými doteky nadpřirozena, nebo ještě lépe podivna. On sám o svých textech mluvil jako o „podivných příbězích“ (strange stories) a tohle označení je pro ně rozhodně přiléhavější než nálepka horor. Nejde v nich totiž o evokování strachu, úzkosti či ohrožení, ale spíš o pocity nepatřičnosti, vykloubenosti či kurióznosti. Sbírka Chladná ruka v mojí dlani (Cold Hand in Mine, 1975), která v edici Smrtihlav vyšla, patří k autorovým nejznámějším a obsahuje nejvýraznější polohy jeho „podivných příběhů“.

K nejproslulejším povídkám se řadí Stránky z deníku mladé dívky, což je variace na viktoriánský upírský příběh stylizovaná jako deník dospívající Angličanky, která je na návštěvě v Itálii. Text využívá klasickou hororovou zápletku a známé žánrové monstrum, ale o to víc tu vynikne spisovatelova specifická metoda. Aickman je mistr všednodenních popisů a dokáže jimi zaplnit mnoho stran, než se začnou vynořovat náznaky podivna. Stránky z deníku mladé dívky jsou právě takovým cvičením ve vyčkávání plném napětí, do nějž v určitou nestřeženou chvíli zničehonic vpadne hororový prvek – načež se v civilním světě hlavní hrdinky zabydlí a stane se jeho součástí.

Opačnou polohu aickmanovské podivnosti tvoří neméně známá a vynikající povídka Hospic. V příběhu o muži, který kvůli nehodě musí strávit noc v podivném ubytovacím zařízení, se nestane nic vyloženě hororového. Z textu nicméně vysvítá, že titulní hospic je opravdu velmi zvláštní místo. Jen není úplně jasné, z čeho ona podivnost vlastně vyvěrá. V Aickmanových textech vše závisí na detailech a kontrastech. Hospic nás opět zásobuje drobnými pozorováními každodenních objektů a dějů, do nichž ale zasahují stále neobvyklejší a čím dál více zneklidňující drobnosti. Vypravěči Aickmanových příběhů jen málokdy pronikají hlouběji pod sérii vychýlených náznaků, u kterých není jasné, na co vlastně poukazují a co se pod nimi skrývá. Někdy mohou být vyloženě zlověstné (v povídce Stejný pes je to figura štěkajícího psa, který předznamenává brzkou smrt těch, kdo ho spatřili), jindy jen podivínské (Setkání s panem Millarem líčí vypravěčovu zkušenost s hodně neobvyklým sousedem, který může, ale také nemusí být bytostí přesahující obzor „lidské“ zkušenosti).

Před čím rozum kapituluje

Aickmanovy povídky působí jako usilovné napínání zraku ve snaze zahlédnout obrysy čehosi, co se rýsuje na samotném obzoru oblasti, kterou obýváme a z níž odvozujeme své názory na fungování našeho světa. Jestliže duchařské historky vyprávějí zpravidla o zážitcích, které dávají tušit, že existují síly „mezi nebem a zemí“, pak Aickmanovy „podivné příběhy“ jdou ještě o krok zpět. Zkušenosti, o kterých jeho vypravěči píší, nám spíš jen naznačují, že existuje něco, co se našim pozemským prožitkům vymyká a před čím náš rozum kapituluje, protože z různých ukazatelů nedokáže poskládat ucelený obraz. Autorovy popisy také silně připomínají zkušenost disociace.

Robert Aickman je rozhodně dědicem britské tradice vedoucí od Arthura Machena přes Daphne du Maurierovou až po Ramseyho Campbella, která postupně zbavovala nadpřirozené příběhy pozůstatků křesťanské ideologie a nadpřirozeno nespojovala s duchy odkazujícími k existenci posmrtného života či nesmazatelných hříchů, ale přistupovala k nim spíše jako ke slepým místům na mapě světa a důkazům omezenosti lidského vědění. Pokud jde o nevyzpytatelnost skutečnosti, Aickman ze zmíněných autorů zachází rozhodně nejdál.

Autor je publicista.