Útoky nožem jsou ve Velké Británii už roky neblaze častým jevem a problém se víc a víc týká i mladistvých. A právě případy několika vražd spáchaných dětmi se inspiroval (jinak fiktivní) seriál Adolescent, za jehož námětem a scénářem stojí herec Stephen Graham a scenárista Jack Thorne. Každý ze čtyř dílů je natočený na jeden záběr a v každém nahlížíme dění z jiné perspektivy.

Empatie, nebo faleš?

Třináctiletý Jamie je obviněn, že zavraždil svou spolužačku. Informaci, že to opravdu udělal, nelze považovat za spoiler – jasných indicií se nám dostane docela záhy už v první epizodě, ale na tenzi to seriálu nijak neubírá. Tíživě dramatický náboj nastolí již úvodní scéna, kdy si pro podezřelého chlapce přijde zásahová jednotka. Rodiče i sestra jsou šokovaní; na scénu přichází poctivý policejní vyšetřovatel a korektní osazenstvo stanice, kam chlapce převezou k výslechu a kde ho vezmou do vazby. První díl sleduje v hodinovém rozmezí právě tyto procesy; ve druhém se dostáváme do školy mezi Jamieho spolužáky, kteří možná tušili, co se stane. Třetí epizoda nabízí skličující konfrontaci mezi Jamiem a psycholožkou, která chystá jeho soudní posudek, závěrečná část nás zavádí blíž k rodině, jejíž členové musí žít s vědomím, jak málo toho věděli o svém synovi a bratrovi.

Adolescent je rozhodně dílo, které „otevírá témata“. Psychologicky se snaží dotknout problematičnosti dospívání ve světě sociál­ních sítí a snadné dostupnosti toxického obsahu, načrtává i otázku bezpečnosti ve školách a zejména pak vliv influencerů typu Andrewa Tatea na psychiku dospívajících. V této rovině ale působí až příliš didakticky – zmínka o Tateovi narušuje nadčasovost sdělení podobně, jako když Marek Torčík v knize Rozložíš paměť použil ojedinělou referenci k Andreji Babišovi. Právě v pasážích, kde si starší postavy vysvětlují to, čemu mladí rozumějí tak nějak samozřejmě (kdo je to incel a proč se chlapci a muži bojí, že nedosáhnou na vysněnou ženu), působí seriál těžkopádně. Přitom tato místa mohla přispět k tomu, že se britský premiér Keir Starmer, jenž patří mezi fanoušky seriálu, chce zasadit o jeho promítání na školách. I spoluscenárista Jack Thorne ostatně aktivně usiluje o to, aby v Británii došlo ke změně legislativy a ke smartphonům se začalo přistupovat podobně jako k cigaretám – tedy jako k tomu, co mladistvým do ruky nepatří.

Adolescentovi se daří publiku zprostředkovat situace, pro něž se špatně hledají slova – ať už se týkají rodičů, kteří se jen těžko zbaví nálepky stvořitelů dětského vraha, anebo policejního sboru, pro který je vyšetřování případů mladistvých tou vůbec nejhorší prací. Seriál se vyznačuje nejen nespornou inscenační promyšleností, ale také až nekonfliktní ukázněností – jako by si tvůrci řekli, že šokující vraždu je potřeba kompenzovat ohleduplným přístupem. Místo empatie se ale v těchto chvílích dostavuje spíše dojem falše. K určité doslovnosti přispívá fakt, že podstatnou část děje zde postavy hovoří s Jamiem – tedy dítětem, polopatičnost si ale seriál zachovává i v pasážích, kdy nejde přímo o Jamieho. Zatímco z procedurálnosti první epizody, zobrazující zatčení a výslech, pramení jistá tíha, pasáže o fenoménu nedobrovolného celibátu jsou spíše herbářem frází.

Body za zásluhy

Bylo by samozřejmě nespravedlivé upřít Adolescentovi kredit za to, jak v reálném čase zachycuje dění jednotlivých epizod. Režisér Philip Barantini podobnou metodu použil už ve filmu Bod varu (Boiling Point, 2021), který před pár lety soutěžil na MFF Karlovy Vary. Ani tentokrát se nebojí invenčně pracovat s prostorem. Kamera Matthewa Lewise prostředími proplouvá a podobně kreativně se zde zachází i se zvukem, který napomáhá prostorové orientaci. A spolehnout se Barantini může také na herecké obsazení, z nějž největší pozornost právem poutá debutující Owen Cooper. V době natáčení patnáctiletý (ne)herec postavě Jamieho propůjčil výraz, v němž dětská nevinnost a z ní plynoucí nefalšovaný strach mísí s nevyzpytatelnou zlověstností a vypočítavým zapíráním.

Rozhodnutí natáčet každý díl v jednom záběru režisérovi umožnilo napojit se na postavy a jejich prožívání a ukázat sdílenou snahu pochopit, co se stalo a proč. Tyto otázky si nekladou pouze členové policejního sboru, ale i spolužáci a rodina. Epizodní postavy vnášejí do seriálu dílčí ambivalenci, ať už se bavíme o samozřejmosti, s níž Jamieho vrstevníci přijímají skutečnost, že v jejich blízkosti došlo k vraždě, nebo o případné Jamieho nevině. Avšak základní sdělení je nakonec až příliš prosté. Jako nástroj společenské změny tak může Adolescent zanechat výraznější stopu než jako svébytné dílo současné audiovize.

Autor je filmový kritik.