Když kapela Master’s Hammer v roce 1991 debutovala albem Ritual, hrála velmi plnokrevný metal. Odmítala ale hrát žánrovou hru na silácké pózy, což jí zůstalo dodnes. Dokazuje to mimo jiné skupinová promofotka k aktuální desce Maldorör Disco (2025), která zachycuje kmenové členy Františka Štorma a Tomáše „Necrococka“ Kohouta, bubeníka Jana Kapáka a novou posilu, klávesistu Kamila Prince s badmintonovými raketami. Fotka je rozmazaná, muzikanti jsou v civilu a sportovní náčiní drží s odzbrojující neobratností. Žánr? Těžko odhadnout – a tak je to správně.

Mezi metalem a elektronikou

Cesty Master’s Hammer byly nevyzpytatelné od samého začátku. Album Šlágry, jimž završili své mezinárodně vlivné tvůrčí snažení v devadesátých letech (na Master’s Hammer dodnes přísahají třeba Stephen O’Malley ze SunnO))) nebo Kristoffer Rygg z Ulver), má (nespravedlivou) pověst škodolibé provokace. Podobně nečekaný byl i Štormův elektronický projekt Airbrusher, vyvracející přesvědčení pravověrných, že metalista zůstává metalistou navěky. V roce 2017 se kapela, která už nikdy neměla koncertovat, objevila na festivalu Brutal Assault, o rok později vystoupila na akci Maryland Deathfest v Baltimoru a podnikla turné po Latinské Americe. A po desce Fascinator (2018) se znovu uložila ke spánku.

Maldorör Disco přivedla k životu Štormova spolupráce s básníkem a hudebníkem Kamilem Princem, založená na spontánním muzicírování na galerijních vernisážích. Fascinace makabrózními obrazy zůstala, jen riffů je tentokrát méně – nahradily je kuňkavé zvuky osmdesátkové elektroniky, k nimž má dlouhodobě blízko nejen kapelník Štorm, ale zejména mistr hnilobných atmosfér Necrocock. Oldschoolová metalová masáž kladivem se tentokrát tak docela nekoná, namísto toho jsme vrženi do dovádivých písniček, jejichž zvuk krom jiného ovlivnila i absence tympánisty Silenthella, který mezitím našel azyl mezi výrazně mladšími hudebnicemi a hudebníky ve skupině Sukkhu.

Jestliže na albu Vagus Vetus Štorm vsadil do refrénu hlas ozývající se zpoza dveří studia: „Fanoušku! Bez těch zvířecích zvuků by to nešlo?“, dnes může s klidem říct, že mu vyhověl. Vokálně částečně opustil ikonické blackmetalové skřehotání a nahradil ho potměšilým recitativem, který vynikne hlavně v klidnějších pasážích. Nejnovější deska působí o něco spontánněji než ty předchozí, v rozverných tanečcích kolem mrtvolných radostí ale poetiku kapely spolehlivě poznáme – názory některých fans, že by bývalo bylo lepší album vydat pod jinou hlavičkou, tak nejsou příliš opodstatněné.

Introvertní Narcis

Měsíc po novince Master’s Hammer – příhodně na Štědrý den – vydal novou desku také Štormův věrný spolupracovník Necrocock, v jehož početné diskografii vedle sólových počinů najdeme i alba skupiny Kaviar Kavalier a nahrávky ambientního projektu Night Vision. Jeho Truchlohry jsou plné introvertně rozdováděných harmonií, jaké dotáhl k dokonalosti už v roce 2010 na albu Lesní hudba. Skladba Kukačka z aktuální desky by se ostatně na Lesní hudbu hodila – uhnízdit by se mohla hned vedle Lesního hotelu Orion.

Osobitý shoegaze z Prokopského údolí, kde Necrocock sídlí a kultivuje nejen své chuťové buňky (předešlá deska Tafelmusik / das Hauptgericht byla spojená s kuchařkou), ale i zvuk svých nahrávek (pověstné Gummi Studio se nachází právě tam), pracuje s jedinečnou podobou melancholie. Té slouží tu žestě, tu metalovější zvuk (skladba Havárie v Necrocockově čtvrti, v níž hostuje bubeník Jan Kapák, představuje svojskou verzi metalu, která by se snad dala označit jako „metal brut“).

Necrocockova hudba občas zápasila s představou, že něco tak vybočujícího a poživačně chorobného musí nutně operovat v mantinelech humoru. Přestože některé momenty jeho tvorby, například konejšivé Houbařské album v čele s písní Slinotok, úsměv nepochybně vzbudit můžou, Necrocockova poetika je takzvaně žitá a Tomáš Kohout zůstává melancholickým introvertem – ovšem se silnou narcistní stránkou, která ho nabádá vystavovat se v plné nahotě. Naživo nicméně nevystupuje a zřejmě už ani ti nejzavilejší fanoušci nedoufají, že by se to někdy mohlo změnit.

Jsi připraven trpět?

Pokud jste si představovali, že ze záhrobí nemohou přicházet lahodné harmonie a libozvučné tóny, Maldorör Disco i Truchlohry vás spolehlivě vyvedou z omylu. Stejně tak platí, že se Štorm i Necrocock dívají na havárie všeho druhu fascinovaným pohledem a vnímají je jako začátek krásného, imaginativního přátelství. V Necrocockově podání je nejromantičtějším spojením křečovitý polibek s hnisem v ústech, Master’s Hammer zase rádi odhalují naše vnitřní monstra, a zároveň ukazují, že můžou být i roztomilá. Štorm na nové desce navíc rozšiřuje svůj panteon nonkonformistů (na Vagus Vetus to byl malíř Jaroslav Panuška, na desce Fascinator zase environmentalista Pentti Linkola) o další osobnosti – hrdinou jedné z písní je Genesis P­-Orridge, kterého objevil až s výstavou v pražské galerii DOX, tedy několik let po umělcově smrti. „Co ty sám jsi ochoten pro publikum udělat, / jsi připraven trpět a tělo svý rozřezat?“ ptá se s odkazem na P­-Orridgeovy tělesné experimenty.

Už na albu Vracejte konve na místo (2012) Master’s Hammer doporučovali zpříjemnit si blížící se konec světa četbou: „Dojde strychnin, dojde nafta, / otevři si Lovecrafta.“ Tentokrát nám může posloužit Comte de Lautréa­mont, na jehož Zpěvy Maldororovy odkazuje název desky, anebo „otec LSD“ Albert Hofmann (viz A2 č. 8/2023), s nímž kapela vyráží na sugestivní psychedelický cyklovýlet. Jako by František Štorm už nefetoval jen čistý vzduch, jak zmínil v rozhovoru u příležitosti vydání své knihy Libero (2025; viz recenzi v A2 č. 21/2025).

Čekání na další album Master’s Hammer, které už skupina avizovala společnou fotografií ze studia, si můžeme zkrátit nejen sledováním reálných turbulencí a havárií, ale i úvahami, kdo do panteonu téhle kapely vstoupí příště. Tod Browning? Joel­-Peter Witkin? Nebo snad někdo, komu je pod třicet? A když bude nejhůře, pořád si můžeme vlézt do bochnatky…

Autor je filmový a hudební publicista.