Rytmus těch bubnů, který vycházel z hudby původních obyvatel Brazílie, mi dodnes zní v hlavě. V chaotickém kytarovém riffu se ozýval nejen vztek, ale i trvalý pocit ohrožení a odhodlání k odporu. Podladěná kytara spolu s bicími jako by tvořily neprostupnou organickou spleť – kmen s hrubě zvrásněnou kůrou.

Tak nějak na mě působilo první setkání se Sepulturou. S nejslavnější brazilskou metalovou formací jsem se seznámil díky videozáznamu z nizozemského festivalu Pinkpop z roku 1996, kdy skupina vydala vlivnou desku Roots (a kdy jsem se narodil). Mé představy o metalu se zase o něco rozšířily: hlavní roli tu nehrála kytarová sóla, ale souhra s perkusemi. Ostatně na pódiu kromě hlavní soupravy bicích stály ještě dva velké černé bubny, takže se k bubeníkovi Igoru Cavalerovi občas přidal i druhý z bratrů, kteří kapelu v roce 1984 založili, kytarista a zpěvák Max Cavalera (pozdější frontman Soulfly).

Skupina, která se během své více než čtyřicetileté existence – později už bez zakladatelské dvojice – dotkla subžánrů, jako jsou black metal, death metal nebo thrash metal, ale i punku a hardcoru, podle nedávného vyjádření svou kariéru ukončí rozlučkovým turné v roce 2026. Poslední koncert se má odehrát v São Paulu.

Mučení nikdy víc

Sepultura svým mezinárodním úspěchem ukázala metalovému publiku, že stojí za to sledovat i dění mimo typická metalová centra na severní polokouli. Také se však potýkala se stereotypními představami. Přestože Belo Horizonte, kde kapela vznikla, patří mezi největší brazilská města a tvoří jádro několikamilionové aglomerace, o členech skupiny se mluvilo jako klucích z džungle. Tu přitom navštívili až při nahrávání alba Roots, tedy v době, kdy už za sebou měli velká evropská turné.

Bratry Cavalerovy (podobně jako řadu dalších metalových hudebníků) ovlivnila tragická zkušenost: v dětství jim zemřel otec a rodina se ocitla v chudobě. V rozhovoru se skladatelem Adriánem Pertoutem z roku 1997 Igor Cavalera vzpomíná, jak ho otec zapsal do hudební školy a také jak se mu líbilo pouliční hraní samby, při němž se poprvé chopil virblu, i bubnování během fotbalových zápasů. Do stylu Sepultury se ale promítla i politická situace v zemi. Hudebníci se totiž potýkali s cenzurou a dohledem represivních orgánů ustavených po vojenském převratu v roce 1964, po němž následovalo věznění i mučení představitelů opozice. Výkřik „Tortura nunca mais!“ (Mučení nikdy víc!) ve skladbě Dictatorshit z alba Roots odkazuje právě k násilné povaze režimu, který trval až do poloviny osmdesátých let.

To ovšem bylo vyjádření ex post; v osmdesátých letech brazilská metalová scéna (jejíž počátek bývá kladen do roku 1982, kdy skupina Stress přijela ze státu Pará v Amazonii do Ria de Janeiro, aby zde nahrála debutové album) politické boje spíše ignorovala a míjela se s pravicovými i levicovými postoji. Podle kulturálního teoretika Idelbara Avelara se brazilský metal v tehdejším mírnějším, ale stále autoritářském politickém klimatu „usídlil uprostřed ničeho“, izolován od música popular brasileira a vůbec hudby „dobrého vkusu“.

Kořeny a výhonky

V devadesátých letech pak Sepultura svým zájmem o lokální témata i brazilskou hudební tradici pozoruhodně doplňovala tehdejší skandinávskou blackmetalovou vlnu akcentující pohanské tradice. Zatímco ale severské kapely vytvářely masivní, záměrně špinavé stěny blast beatů a kytarových kadencí, Sepultura od převážně trashových nahrávek Beneath the Remains (1989) a Arise (1991) směřovala k výraznější a barvitější rytmice. V její produkci začínaly sílit kulturní vlivy rodné země paradoxně v době, kdy skupina po podepsání smlouvy s nizozemsko­-americkým labelem Roadrunner přesídlila do amerického Pheonixu.

Plně se tyto „kořeny“ projevily právě na desce Roots, na které skupina spolupracovala s kmenem Šavantů, kteří bubnují a zpívají v tracku Itsári, nebo s hráčem samby Carlinhosem Brownem, který se podílel na singlu Ratamahatta. Jeho text zmiňuje některé brazilské chudinské čtvrti a také lidové hrdiny: vzbouřivšího se otroka Zumbiho nebo legendárního banditu Lampiãa. Podle hudebního kritika Keitha Kahn­-Harrise album představuje jakýsi neotesaný „nulový bod“ globálního metalu s mnoha výhonky sahajícími do současnosti (Alien Weaponery, Divide & Dissolve, Zeal & Ardor, Duma). Idelbar Avelar zase dovozuje, že skupina svým přístupem k domorodé tradici popřela koncept world music. „Sepultura skutečně navštívila Amazonii, ale nevrátila se s ‚antropologickým dokumentem‘, nýbrž s politizovanou, elektrizující a polyrytmickou antietnografií,“ píše teoretik s tím, že tímto krokem znovuustavila i brazilskou hudbu.

Proti autoritářství

Přestože Sepulturu v letech 1997 a 2007 opustil nejprve Max a potom i Igor Cavalera a mnozí fanoušci novou sestavu s afroamerickým zpěvákem Derrickem Greenem ne­­uznávali, kapela si zachovala svůj syrový zvuk. Její nahrávky z počátku nového tisíciletí jsou nicméně ambicióznější – konceptuální a také globální. Na albu Dante XXI (2006) skupina po svém ztvárnila Božskou komedii, na desce A­-Lex (2009) se vztahuje k Mechanickému pomeranči a na nahrávce Kairos (2011) reflektuje plynutí času a to, jak jeho zlomy formují lidskou povahu.

Ve všech těchto námětech se přitom skrývá společenská kritika a odmítání autoritářství. „Více než kdy jindy jsme robotizováni, a to prostřednictvím celosvětové sítě, Google Glasses, čipů pod kůží a globalizovaného otroctví, kterým naše společnost v současnosti trpí,“ řekl v souvislosti s vydáním desky The Mediator between Head and Hands Must Be the Heart (2013) kytarista Andreas Kisser. „Žiju v São Paulu, jedné z největších světových metropolí, s více než dvaceti miliony obyvatel. Vím, jaké to je, žít v každodenním chaosu, a v naší hudbě se tento pocit odráží.“

Snaha zachytit zběsilost doby je Sepultuře vlastní dodnes. Za svou sílu přitom stejně jako na začátku vděčí masivnímu groovu, poháněnému souhrou bicích a kytar.

Autor je publicista.