Sertão je prostor, který se v představách brazilských literátů a hudebníků často mění z chudého zapadákova nejen v uctívanou rodnou hroudu, ale i v archetypální krajinu se spirituálním rozměrem. Geograficky označuje severovýchodní a vnitrozemské části Brazílie se specifickým podnebím, ve kterém se střídají období nepředvídatelně dlouhého sucha a krátkých intenzivních záplav, a se zemědělsky obtížně využitelnou půdou polopouštního charakteru, sloužící především pastevectví.

Kraj honáků a zbojníků

Literárních děl věnovaných sertãu vznikla v Brazílii celá řada. Český čtenář může sáhnout po prózách dvou stěžejních autorů – Graciliana Ramose a Joãa Guimarãese Rosy. Ramos napsal román Vyprahlé životy (1936, česky 1959) a vtělil do něj vlastní zkušenost rodiny utíkající před suchem do města, kde však postrádá sepětí s půdou. U Guimarãese Rosy pak sertão není jen místem děje, ale i jedním z protagonistů. Působí jako destruktivní síla i mytický prostor odhalující člověku tajemství života a kromě krutých statkářů, náboženských sektářů, lidových léčitelů a prostitutek v něm přebývá i ďábel. V románu Velká divočina: cesty (1956, česky 1971) popsal Rosa především subregion zvaný sertão nordestino, pro nějž byl od sedmdesátých let 19. století až do roku 1940 typický fenomén cangaço. V kraji, kam ruka zákona dosáhla jen sporadicky, se z honáků dobytka často rekrutovaly bandy ozbrojených psanců, které mimo vzájemné spory o nadvládu často podporovaly místní obyvatelstvo proti polofeudálním vlastníkům půdy. Za nejznámějšího cangaceira a nejrychlejšího pistolníka platil Virgulino Ferreira da Silva, zvaný Lampião. Ten byl společně se svou milou Marií Bonitou zabit v roce 1938 vládními vojsky. Jeho udatnost a nenaplněná láska milenců jsou dodnes tématem mnoha písní. Jednou z nich, možná tou nejslavnější, je Mulher Rendeira, balada o krásné krajkářce.

O autorství písně zpívané v rytmu tance xaxado se vedou spory. Podle nejznámější verze náleží samotnému vůdci bandy, který prý v roce 1921 napsal původní dvě sloky na počest narozenin své babičky, která skutečně byla krajkářkou. Rytmicky nekomplikovaná píseň, snadno hratelná na kytaru, akordeon i jednoduché perkuse, se stala válečnou hymnou cangaceiros z Lampiãova gangu. V dobovém tisku se dá dohledat, že ji během útoku na vesnici Mossoró v roce 1927 zpívalo přes padesát ozbrojenců.

Klobouk a nábojnicový pás

Píseň Mulher Rendeira zlidověla, zpívala se na zábavách a po Lampiãově smrti vznikaly nové sloky opěvující jeho osud. Hlavní part většinou zpíval mužský hlas a na refrén se přidával smíšený sbor. Takto skladbu v roce 1953 nahrál sertãnský bard Alfredo Ricardo do Nascimento, vystupující pod přezdívkou Zé do Norte. Ten na ni uplatňoval autorská práva i při jejím použití ve filmu O Cangaceiro ze stejného roku. Brazilský snímek tehdy vyhrál první cenu za dobrodružný film na festivalu v Cannes. Kulisy sertãa a Lampiãův příběh z této westernové střílečky učinily celosvětový hit. Na snímek označený jako mládeži nepřístupný se tehdy dalo zajít i v socialistickém Československu, protože místní cenzura si spojila boj o půdu s bojem třídním. Ve filmu však píseň v nezvyklé tónině a ve výrazně pomalejším tempu zpívala žena, brazilská herečka a zpěvačka Vanja Orico.

V roce 1957 vydal skladbu Lampião e Mulher Rendeira s některými dosud neznámými slokami a v tanečním stylu forró Antônio dos Santos pod uměleckým jménem Volta Seca. Ten byl od svých jedenácti let členem Lampiãovy tlupy a píseň slýchal u táborového ohně. Přestože byl pologramotný, vynalezl vlastní systém značek, kterým svou hudbu a texty zapisoval. Pro některé odpůrce Zea do Norte je právě on autorem balady, ve které se zpívá o odchodu krajkářky, zamilované do vůdce zbojníků, od rodiny a z města. V dalších slokách si obléká zdobený klobouk, nábojnicový pás a těžké kožené kalhoty chránící proti trní, aby se stala cangaceirou.

Od Joan Baez po Kučerovce

Mulher Rendeira se stala vývozním artiklem – muzikologové zatím našli přes sto dvacet verzí ve čtrnácti jazycích. V angličtině ji například v roce 1962 nazpívala britská skupina The Shadows. Na upravenou portugalskou verzi v původním znění Zéa do Norte si pouze s akustickou kytarou troufla písničkářka Joan Baez na albu Joan Baez/5 (1964). Dva roky nato se píseň objevila v repertoáru peruán­ské skupiny Juaneco y su Combo, tentokrát ve španělštině a rytmu tance cumbia. Určitou kuriozitou je verze od české Vokálně instrumentální skupiny Václava Kučery (takzvaných Kučerovců) – i když je zpívaná v portugalštině, výrazně se blíží severoamerickému country.

Balada Mulher Rendeira je dodnes ve zlatém fondu „venkovského“ hudebního žánru sertanejo, který vznikl ve dvacátých letech minulého století a od let devadesátých je nejhranějším hudebním žánrem v brazilských rádiích a televizích (od roku 2009 má vlastní kategorii v Latin Grammy). Z vyprahlého sertãa však výrazně zaznívají i hlasy písničkářek tvořících v relativně novém subžánru feminejo. Jeho nejvýraznější představitelka, zpěvačka a skladatelka Marília Mendonça, dokonce jednu odnož femineja pojmenovala neologismem sofrência, což je kombinace slov „utrpení“ a „chybění“. K její popularitě žel přispěla i její tragická smrt v roce 2021, kdy se v šestadvaceti letech stala obětí leteckého neštěstí.

Autorka je portugalistka.