Sertão je prostor, který se v představách brazilských literátů a hudebníků často mění z chudého zapadákova nejen v uctívanou rodnou hroudu, ale i v archetypální krajinu se spirituálním rozměrem. Geograficky označuje severovýchodní a vnitrozemské části Brazílie se specifickým podnebím, ve kterém se střídají období nepředvídatelně dlouhého sucha a krátkých intenzivních záplav, a se zemědělsky obtížně využitelnou půdou polopouštního charakteru, sloužící především pastevectví.

Kraj honáků a zbojníků

Literárních děl věnovaných sertãu vznikla v Brazílii celá řada. Český čtenář může sáhnout po prózách dvou stěžejních autorů – Graciliana Ramose a Joãa Guimarãese Rosy. Ramos napsal román Vyprahlé životy (1936, česky 1959) a vtělil do něj vlastní zkušenost rodiny utíkající před suchem do města, kde však postrádá sepětí s půdou. U Guimarãese Rosy pak sertão není jen místem děje, ale i jedním z protagonistů. Působí jako destruktivní síla i mytický prostor odhalující člověku tajemství života a kromě krutých statkářů, náboženských sektářů, lidových léčitelů a prostitutek v něm přebývá i ďábel. V románu Velká divočina: cesty (1956, česky 1971) popsal Rosa především subregion zvaný sertão nordestino, pro nějž byl od sedmdesátých let 19. století až do roku 1940 typický fenomén cangaço. V kraji, kam ruka zákona dosáhla jen sporadicky, se z honáků dobytka často rekrutovaly bandy ozbrojených psanců, které…