close search

Píseň o krajkářce z vnitrozemí

Música sertaneja a historie jedné brazilské balady

Nejpopulárnějším hudebním žánrem v současné Brazílii je música sertaneja, občas přirovnávaná k severoamerickému country nebo mexickým rancheras. Jak ukazuje příběh původně zbojnické písně Mulher rendeira, má sertanejo pozoruhodnou historii a prochází zajímavými modifikacemi.

Sertão je prostor, který se v představách brazilských literátů a hudebníků často mění z chudého zapadákova nejen v uctívanou rodnou hroudu, ale i v archetypální krajinu se spirituálním rozměrem. Geograficky označuje severovýchodní a vnitrozemské části Brazílie se specifickým podnebím, ve kterém se střídají období nepředvídatelně dlouhého sucha a krátkých intenzivních záplav, a se zemědělsky obtížně využitelnou půdou polopouštního charakteru, sloužící především pastevectví.

 

Kraj honáků a zbojníků

Literárních děl věnovaných sertãu vznikla v Brazílii celá řada. Český čtenář může sáhnout po prózách dvou stěžejních autorů – Graciliana Ramose a Joãa Guimarãese Rosy. Ramos napsal román Vyprahlé životy (1936, česky 1959) a vtělil do něj vlastní zkušenost rodiny utíkající před suchem do města, kde však postrádá sepětí s půdou. U Guimarãese Rosy pak sertão není jen místem děje, ale i jedním z protagonistů. Působí jako destruktivní síla i mytický prostor odhalující člověku tajemství života a kromě krutých statkářů, náboženských sektářů, lidových léčitelů a prostitutek v něm přebývá i ďábel. V románu Velká divočina: cesty (1956, česky 1971) popsal Rosa především subregion zvaný sertão nordestino, pro nějž byl od sedmdesátých let 19. století až do roku 1940 typický fenomén cangaço. V kraji, kam ruka zákona dosáhla jen sporadicky, se z honáků dobytka často rekrutovaly bandy ozbrojených psanců, které mimo vzájemné spory o nadvládu často podporovaly místní obyvatelstvo proti polofeudálním vlastníkům půdy. Za nejznámějšího cangaceira a nejrychlejšího pistolníka platil Virgulino Ferreira da Silva, zvaný Lampião. Ten byl společně se svou milou Marií Bonitou zabit v roce 1938 vládními vojsky. Jeho udatnost a nenaplněná láska milenců jsou dodnes tématem mnoha písní. Jednou z nich, možná tou nejslavnější, je Mulher Rendeira, balada o krásné krajkářce.

O autorství písně zpívané v rytmu tance xaxado se vedou spory. Podle nejznámější verze náleží samotnému vůdci bandy, který prý v roce 1921 napsal původní dvě sloky na počest narozenin své babičky, která skutečně byla krajkářkou. Rytmicky nekomplikovaná píseň, snadno hratelná na kytaru, akordeon i jednoduché perkuse, se stala válečnou hymnou cangaceiros z Lampiãova gangu. V dobovém tisku se dá dohledat, že ji během útoku na vesnici Mossoró v roce 1927 zpívalo přes padesát ozbrojenců.

 

Klobouk a nábojnicový pás

Píseň Mulher Rendeira zlidověla, zpívala se na zábavách a po Lampiãově smrti vznikaly nové sloky opěvující jeho osud. Hlavní part většinou zpíval mužský hlas a na refrén se přidával smíšený sbor. Takto skladbu v roce 1953 nahrál sertãnský bard Alfredo Ricardo do Nascimento, vystupující pod přezdívkou Zé do Norte. Ten na ni uplatňoval autorská práva i při jejím použití ve filmu O Cangaceiro ze stejného roku. Brazilský snímek tehdy vyhrál první cenu za dobrodružný film na festivalu v Cannes. Kulisy sertãa a Lampiãův příběh z této westernové střílečky učinily celosvětový hit. Na snímek označený jako mládeži nepřístupný se tehdy dalo zajít i v socialistickém Československu, protože místní cenzura si spojila boj o půdu s bojem třídním. Ve filmu však píseň v nezvyklé tónině a ve výrazně pomalejším tempu zpívala žena, brazilská herečka a zpěvačka Vanja Orico.

V roce 1957 vydal skladbu Lampião e Mulher Rendeira s některými dosud neznámými slokami a v tanečním stylu forró Antônio dos Santos pod uměleckým jménem Volta Seca. Ten byl od svých jedenácti let členem Lampiãovy tlupy a píseň slýchal u táborového ohně. Přestože byl pologramotný, vynalezl vlastní systém značek, kterým svou hudbu a texty zapisoval. Pro některé odpůrce Zea do Norte je právě on autorem balady, ve které se zpívá o odchodu krajkářky, zamilované do vůdce zbojníků, od rodiny a z města. V dalších slokách si obléká zdobený klobouk, nábojnicový pás a těžké kožené kalhoty chránící proti trní, aby se stala cangaceirou.

 

Od Joan Baez po Kučerovce

Mulher Rendeira se stala vývozním artiklem – muzikologové zatím našli přes sto dvacet verzí ve čtrnácti jazycích. V angličtině ji například v roce 1962 nazpívala britská skupina The Shadows. Na upravenou portugalskou verzi v původním znění Zéa do Norte si pouze s akustickou kytarou troufla písničkářka Joan Baez na albu Joan Baez/5 (1964). Dva roky nato se píseň objevila v repertoáru peruán­ské skupiny Juaneco y su Combo, tentokrát ve španělštině a rytmu tance cumbia. Určitou kuriozitou je verze od české Vokálně instrumentální skupiny Václava Kučery (takzvaných Kučerovců) – i když je zpívaná v portugalštině, výrazně se blíží severoamerickému country.

Balada Mulher Rendeira je dodnes ve zlatém fondu „venkovského“ hudebního žánru sertanejo, který vznikl ve dvacátých letech minulého století a od let devadesátých je nejhranějším hudebním žánrem v brazilských rádiích a televizích (od roku 2009 má vlastní kategorii v Latin Grammy). Z vyprahlého sertãa však výrazně zaznívají i hlasy písničkářek tvořících v relativně novém subžánru feminejo. Jeho nejvýraznější představitelka, zpěvačka a skladatelka Marília Mendonça, dokonce jednu odnož femineja pojmenovala neologismem sofrência, což je kombinace slov „utrpení“ a „chybění“. K její popularitě žel přispěla i její tragická smrt v roce 2021, kdy se v šestadvaceti letech stala obětí leteckého neštěstí.

Autorka je portugalistka.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Sodade, sodade

Kapverdská morna truchlí nad tradičními i aktuálními tématy


Mezi memem a vyznáním

Hudba v době algoritmické pozornosti



K pramenům tuzemského punku

Publikace Všechno je špatně, zpátky na stromy!