Jdu s dětmi do školy, nahoře hvězdné nebe, které není vidět přes jarní opar a prach. Cítím se pod tím vším bezbranný a nahý. Cítím se být bos na rozpukané zemi, když jarní déšť nepřichází. Kořeny jsou suché větve zaražené do štěrku.

Je třeba lít beton do krajiny, je to pokrok a ten musí jít pořád dál a dál. Přece se nevrátíme zpátky na stromy. To si radši podřežeme i ten strom. Vždyť taky co s ním? Stíní a žije, mrcha. Drobné oblázky kačírku jsou lepší. Na těch se nic nechytí. Nejsou živé – a proto přežijí všechno.

Už jsem tu jednou psal o tom, jak se člověčí ponětí o moci nerostů zhmotňuje do obrazu magnetu, a padla přitom zmínka i o magnetové hoře ve staročeské epické básni Vévoda Arnošt (viz A2 č. 5/2020). Teď je čas vrátit se k tomu příběhu podrobněji, už proto, že se staročeskými přepracováními rytířských románů bývá zábava. Jejich pisatelé zručně převádějí subtilnosti dvorského diskurzu na společného jmenovatele, někdy necitlivě glajchšaltují či osekávají to, co nepochopili, jindy vytvářejí geniální zkratky a problémy oslovující středověké publikum zobecňují tak radikálně, že mohou být zajímavé i pro nás.

Vévoda Arnošt, vzniklý patrně někdy ve druhé polovině 14. století a dochovaný v jediném, o sto let mladším rukopisu, je v tomto ohledu příznačný. Patří do tradice vyprávění o bavorském vévodovi, který se v různých jazykových mutacích této látky jmenuje Arnošt, Ernst či Hernest. Ten se po druhém sňatku své ovdovělé matky stane nevlastním synem císaře, císař na něj následkem pomluv zanevře a vévoda se po ozbrojeném konfliktu s ním vydává na pouť k Božímu hrobu. Odchází z domova, aby mohl doma nastat mír.

Klíčovou epizodou na jeho následné cestě po exotických krajinách je právě ztroskotání na magnetové hoře. To, co zdálky vypadalo jako lidnaté město na pobřeží ostrova, ve kterém se hrdinové budou moci zastavit, osvěžit se a poptat se na cestu do Palestiny, je ve skutečnosti hřbitovem lodí. Ztroskotané koráby plné koření, zlata, drahokamů a lidských kostí. Mrtvý znak civilizace. Magnet má sílu, Arnoštovu loď popadl za hřebíky a mocně ji táhne po vlnách, až s ní vrazí do vraků. Hnijící stěžně se lámou, podle vypravěče staročeské verze příběhu to dělá hluk jako o soudném dni. Arnošt a jeho družiníci ztroskotáním vstoupili do apokalyptické krajiny odhalující podstatu věcí.

Až na vraky je ostrov prázdný, nic tu neroste, není tu co jíst, nedá se nic dělat. Arnoštova družina prolézá kajuty vraků, luxusní předměty se v ostrém slunci na opuštěném ostrově blyští, strhávají k sobě pozornost, jejich neužitečnost září do daleka. Ale ještě se na tomto místě dá mluvit, přežvykovat nastalou situaci z různých stran. Arnošt všelijakými projevy posiluje své druhy – a také je ponouká ke zpovědi. Sám jde příkladem, přemítá o sobě, „poznává se ve svých hříších“, jak to klade český vzdělavatel, a pak se zpovídá knězi, jednomu ze spolutrosečníků. Ale i po této svaté chvilce se dějí hrozné věci. Trosečníky napadne, že by se mohli začít požírat navzájem. Kámen z nich jako kůži stáhl i jejich lidství.

Arnoštovi se nakonec podaří uniknout z ostrova tak, že se nechá zašít do starých kůží nalezených v jednom z korábů (trochu zlověstně se mlčí o tom, z jaké bytosti byly ty kůže staženy). Obrovští ptáci, kteří pravidelně přilétají na ostrov, jej pak odnesou do svého hnízda v domnění, že jde o chutnou mršinu. Spolu s ním stejnou cestou uniká i jeho sidekick Vecl a další čtyři muži. Poslední, sedmý z dosud přežívajících křižáků, musí zůstat na magnetové hoře a zemřít hlady, protože už nezbývá nikdo, kdo by do kůže zašil jeho. O knězi, jemuž se Arnošt vyzpovídal a jenž vyslovil platnou formuli absoluce, se nic nepraví. Asi už ho sklátil mor.

Mocný kámen vévodu zastavil na cestě a zarazil mu čenich do dýmající hromádky lidské civilizace, majetku i moci. Donutil ho poznat se v hříších vladaře, vojevůdce i člověka. A pak ho donutil vlézt do cizí kůže.

Jdu dál. Pořád se cítím nahý. Planeta se žhavým jádrem a mrazivými nebesy vždycky nakonec vyhraje. Věci budou roztaveny a pak zchladnou, zkamení. V téhle skutečnosti se jako lidé můžeme zhlížet a poznávat, třeba i takhle po Velikonocích, s ohledem na všelijaké kameny odvalené z hrobů. Asi v tom nějaká naděje bude, není ale vůbec lehká.

Autor je evangelický komparatista.