Jdu s dětmi do školy, nahoře hvězdné nebe, které není vidět přes jarní opar a prach. Cítím se pod tím vším bezbranný a nahý. Cítím se být bos na rozpukané zemi, když jarní déšť nepřichází. Kořeny jsou suché větve zaražené do štěrku.

Je třeba lít beton do krajiny, je to pokrok a ten musí jít pořád dál a dál. Přece se nevrátíme zpátky na stromy. To si radši podřežeme i ten strom. Vždyť taky co s ním? Stíní a žije, mrcha. Drobné oblázky kačírku jsou lepší. Na těch se nic nechytí. Nejsou živé – a proto přežijí všechno.

Už jsem tu jednou psal o tom, jak se člověčí ponětí o moci nerostů zhmotňuje do obrazu magnetu, a padla přitom zmínka i o magnetové hoře ve staročeské epické básni Vévoda Arnošt (viz A2 č. 5/2020). Teď je čas vrátit se k tomu příběhu podrobněji, už proto, že se staročeskými přepracováními rytířských románů bývá zábava. Jejich pisatelé zručně převádějí subtilnosti dvorského diskurzu na společného jmenovatele, někdy necitlivě glajchšaltují či osekávají to, co nepochopili, jindy vytvářejí geniální zkratky a problémy oslovující středověké publikum zobecňují tak radikálně, že mohou být zajímavé i pro nás.

Vévoda Arnošt, vzniklý patrně někdy ve druhé…