V uplynulém roce jsme zažili svátek demokracie: došlo k volbám a jedna špatná a převážně pravicová vláda byla vystřídána jinou, špatnou a převážně pravicovou vládou. Matláctví Petra Fialy představuje zlo, které už vcelku dobře známe. Nové dimenze Babišova turbomanažerismu proměněného ve světový názor v koalici se dvěma podobami krajní pravice (ve třetí z nich se postupně mění samo Babišovo ANO) budeme teprve poznávat. Vyvolávání pogromistických nálad vůči „neziskovkám“ a řeči o tom, že poteče „zelená krev“, jsou patrně jen začátek.

Český politický pluralismus se ukázal být v nejlepší kondici. Hlavní silou opozice je ODS, zatímco ve vládě máme stranu oligarchy, který veřejně říká, že před svým vstupem do politiky ODS volil – a také patrně díky ní úžasně zbohatl. Doplňuje ji strana, jež zdůrazňuje, že chce být obnovou té „opravdové“ ODS, tedy té z devadesátých let, postavené na kultu osobnosti Václava Klause a uctívání neomalené podnikatelské dravosti, která neumí rozeznat čisté a špinavé peníze. Další do trojice je pak strana populistických rasistů, naředěná několika druhořadými odpadlíky od ODS, jako je Miroslav Ševčík, Zuzana Majerová Zahradníková nebo vlastně celá Trikolóra. A pokud chcete mimoparlamentní ODS, pohotově vám ji založil jihočeský velmistr pragmatismu Martin Kuba.

ODS ve vládě, ODS v opozici… Pětatřicet let po protestech proti vládě jedné strany tu máme parlament bez levice, ale zato se všemi odstíny modré. Bylo by to až legrační, kdyby to také neznamenalo, že se tu napříč vládou a opozicí rozmohla hegemonie postojů, které máme s ODS spojené. Není to jen agresivní pragmatismus a pohrdání humanistickými hodnotami. Není to jen fanatismus byznysu, ale také skepticismus vůči Evropské unii (EU) a fandění Donaldu Trumpovi, s jen velmi malou schopností si uvědomit, že tato chodící sebeparodie v Bílém domě představuje přímou hrozbu pro, jakkoli chápané, české „národní zájmy“. Aspoň tedy pokud mezi ně počítáme bazálně funkční Evropu nevydanou napospas Putinovi.

A co je nejpodstatnější, je to také ideologie „modré, nikoli zelené planety“, představa, že na klimatickou krizi můžeme zapomenout, protože je to beztak výmysl nějakých zelených ideologů. Petr Macinka, který pro Česko vyhlásil konec klimatické krize, se liší od ostatních představitelů různých verzí ODS jen razancí a rétorikou, nikoli obsahově. ODS a ANO spolu už před volbami soutěžily, kdo odmítne klimatickou politiku EU s vehementnější rétorikou. Patrně nejpodstatnější ze současných globálních problémů tak u hlavních sil české vlády i opozice vyvolává jednu základní reakci: zkusme to popírat, aby mohla naše verze fosilního kapitalismu co nejdéle pokračovat, bez ohledu na důsledky. Jenže ono příslovečné plzákovské „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ nefunguje ani v mezilidských vztazích, natožpak v těch s přírodou.

S novou vládou nás čekají napínavé zážitky. Nepoteče jen zelená krev a nebude se mobilizovat jen proti nevládním organizacím. Babiš už avizoval útok na veřejnoprávní média a možná půjde do tuhého i pro další kritická média. Dokonce i jedna z těch sympatičtějších postav nové vlády, mi­­nistr školství Robert Plaga, měla potřebu připomenout vysokým školám, že akademické svobody nepokrývají protestní akce studentů na vysokých školách – v tomto případě proti masakrování Palestinců. Měl pravdu – akademické svobody nekryjí tu roli univerzit, která byla v moderních českých dějinách opakovaně tolik důležitá, tedy být alternativními agorami a jedním z důležitých veřejných prostorů, který připomíná humanistické a demokratické hodnoty. Populární ministr školství, který za sebou skutečně má (z dob koaliční vlády se sociální demokracií) značné zásluhy o české školství, dal najevo, že tato dimenze vysokoškolského života, kterou jsme dosud mohli pokládat za samozřejmou, samozřejmá být vůbec nemusí.

Nové útoky na svobodu a veřejný prostor budou patrně vyžadovat nové podoby solidarity. Někdy bude velmi obtížné si k nim najít cestu. Dokážeme například demonstrovat za svobodu veřejnoprávních médií po jejich jednostranném a dehumanizujícím zpravodajství o Gaze? Ustát morální kýč Milionu chvilek za selektivní vnímání oligarchů (pardon, samozřejmě za demokracii)? Kdy přesně bude tak zle, abychom se potkali s těmi, co rádi děkují, že můžou?

Před tím, co zbylo z levice, se otevírají těžké roky. Bude potřebovat udržet si nezávislost a pozornost pro svá témata a řešení. A bude zároveň potřebovat vytvářet nečekané aliance založené na solidaritě ohrožených a napadaných novou vládou. Tlak na tuto solidaritu bude podle všeho silný. A koneckonců, možná to pro levici bude i příležitost – solidarita je pro ni přece tou nejdůležitější hodnotou a zdrojem síly i naděje.

Autor je politolog a publicista.