Dětský film je kategorie, na kterou se snadno kouká svrchu. Lukáš Skupa ve své knize Jednou nebudeme malí. Český hraný film pro děti 1945–1993 na tuto povýšeneckou perspektivu naráží opakovaně, v mnoha souvislostech. Stigma nedůležitých „malých filmů pro malé lidi“ začíná už u obvyklého hodnocení samotného dětství jako nedokonalého stavu, který se „napraví“ až dospělostí. O tendenci marginalizovat dětský film svědčí i to, že tento bohatý proud české předlistopadové kinematografie je filmovými historiky dodnes spíše přehlížený. Skupovo mapování jeho dějin ukazuje v mnoha odstínech složitou souhru očekávání, ideologických i estetických nároků a předsudků, která formovala tuto dlouhou a pozoruhodnou filmovou tradici.

Nejen indoktrinace

Skupa v úvodu píše, že nechce dát dohromady estetické dějiny českého dětského filmu, ale spíš se zaměřuje na historii institucí a diskursů, v jejichž rámci dětská tvorba vznikala. První oddíl je věnován právě proměnám produkčních podmínek tohoto typu filmů napříč sledovanými desetiletími. Druhá část se zaměřuje na historii distribuce dětských filmů a na jejich předpokládané a reálné diváky. Další dva oddíly zahrnují výběrové studie zaměřené nejprve na významné osobnosti (Ota Hofman, Milan Vošmik, Věra Plívová­-Šimková, Jan Pinkava) a následně na trojici žánrů (pionýrský film, pohádka a rodinný film v osmdesátých letech).

V různých obměnách…