Knižní sága Andrzeje Sapkowského čerpala ze západní kultury. Ostatně Geralt je jakousi parafrází typicky noirového hrdiny. Sapkowského tedy nelze považovat za typicky východního či polského tvůrce. Zaklínač mistrně kloubí univerzálnost a širokou přístupnost s lokálními specifiky. Jeho autor zná západní fantasy, inspiruje se bratry Grimmovými a Andersenem, slovanskou i germánskou mytologii, Tolkienem či artušovskými mýty. Ovšem opakovaný argument, že seriálový Zaklínač (The Witcher, 2019–2026), vznikající v americké produkci pro Netflix, postrádá cit pro pochopení evropského světa, jako by skutečnost, že Sapkowski mísí různorodé kultury a tradice, přehlížel. Problém seriálu po čtyřech odvysílaných řadách nicméně tkví v něčem jiném.

Podcenění publika

První série, splétající původní Sapkowského povídky do jednoho celku, spoléhala na větvení dějových linií a také na diváckou obeznámenost s výchozím materiálem. Byl zde patrný omezený rozpočet (především výprava působila papundeklově) a byla vidět zoufalá snaha výsledek co nejvíce vypulírovat. Estetika a drobnokresba jednotlivých postav kromě knih čerpala i z brilantních videoher, jež jsou věrnou interpretací a nadstavbou knižních příběhů. Ztvárnění Geralta představitelem Supermana Henrym Cavillem se blížilo právě videohernímu předobrazu, kde světem i lidmi unavený řezník s nehybnou tváří proplouvá odporným Kontinentem.

S výstavbou světa a rozkreslením jeho zákonitostí i mytologie si však tvůrci nelámali hlavu a spolehli se na vyprávění samotné. Přitom právě díky Sapkowského epizodickému stylu, změnám perspektiv a odbočkám je Kontinent tak bohatý. Seriál byl ve výsledku jakýmsi derivátem původní poetiky. Snažil se o věrnost a také o důsledný fanservis, ústřední motivy ambivalentnosti však vyprchaly. A s dalšími řadami vymizela i identita. Zaklínač se totiž s vyšším rozpočtem transformoval v generický produkt, poplatný dobovým televizním standardům a spoléhající především na efektnost a dynamické akční sekvence. Specifičnost rozličných prostředí splynula v neurčitý patvar, Geralt se proměnil v mručící figuru. Změna herce před čtvrtou sérií už jen podtrhla mizérii seriálu, jenž přitom přes četné problémy začínal relativně slibně.

V čem byla chyba? Především v podceňování publika. Šedivou morálkou a chmurnými myšlenkami prostoupenou fresku tvůrci seriálu zredukovali na krvavou řezničinu s přímočarým škatulkováním postav. Sami argumentovali tím, že zjednodušení sociologického profilu fikčního světa je nutné pro globální srozumitelnost. Což je poněkud zoufalé tvrzení. Nakonec se od seriálu odvrátil i relativně silný fandom a pro Netflix je dnes projekt spíše přítěží. To dokládá i nezájem o propagaci doprovodného celovečerního spin­-offu Potkani: Příběh ze světa Zaklínače (The Rats: A Witcher Tale, 2025). A neslavně dopadla i minisérie Zaklínač: Pokrevní pouto (Witcher: Blood origin, 2022). Jasně patrná je naopak snaha do mrtě vyždímat zakoupenou licenci.

Po polski

Ještě před celosvětovým šílenstvím okolo Geralta, které naplno odstartovalo třetí zaklínačskou videohrou z roku 2015, se o audiovizuální adaptaci kanonické literární fantasy pokusila polská produkce. Tvůrci v čele s režisérem Markem Brodzkým, jenž po Zaklínači (Wiedźmin, 2002) už skoro nic nenatočil, chtěli oslovit širší publikum, nejen fanouškovské skupiny. Vzniklý seriál byl v nepovedeném, chaotickém sestřihu nejprve uveden v roce 2001 jako celovečerní film. Premiéra byla doprovázena masivní kampaní a prodejem nově vytvořených stolních her na motivy ságy. Film byl ovšem jen jakýmsi úvodem k třináctidílné sérii, odvysílané následující rok na veřejnoprávní stanici Telewizja Polska. Nevalná pověst snímku je přitom jedním z důvodů, proč je přehlížený i seriál.

Ten nelpí na co největší věrnosti příběhu, jakkoli vychází ze zaklínačských povídek. Změn oproti předloze bychom napočítali celou řadu – od smrti některých postav přes ženské zaklínačky až po důležitou skutečnost, že Geralt je v seriálu ostatními zaklínači vnímán jako vyděděný outsider. Jde o důležité posuny. Protagonistu poprvé potkáváme ještě jako dítě a sledujeme jeho postupný přerod v muže propadajícího deziluzím. Oproti verzi od Netflixu je zde Geralt naším průvodcem, svět vnímáme jeho očima. Je polidštěný, prochází jasným vývojem. Naivního chlapíka s vírou v lidi drtí všudypřítomná krutost, jeho víra v morální kodex se hroutí. Pokládá si otázky, na něž svět nemá odpovědi. V tomto ohledu tedy výstavba fikčního světa dobře odráží Sapkowského poetiku. Vše je dvousečné. Hrdinové neexistují.

Ani Geralt není neporazitelným hrdinou. Každý souboj ho bolí, po lovení nestvůr se musí zotavovat. Bojové scény nejsou opulentní, spoléhají na vypjaté a zevrubně vystavěné šermířské souboje mezi dvěma lidmi, případně Geraltem a lovenou příšerou. Mají punc nepředvídatelnosti, bez kašírované choreografie. Proniká do nich i samurajská tradice, využitá již v devadesátých letech v zaklínačských komiksech. Každá bodná rána zde má svůj smysl.

Výborně obsazený Michał Żebrowski, který v tu dobu měl za sebou třeba historický spektákl Ohněm a mečem (Ogniem i mieczem, 1999), Geraltovi propůjčil překvapivě funkční emocionální tvář, která nám umožňuje sdílet s hrdinou rozčarování z lidské zlosti i jeho víru v lásku. I když je totiž Sapkowského svět prostoupený bolestí a cynismem, Geralt navzdory okolnostem až do konce věří v lidskou sounáležitost. A to se­­riál tlumočí velmi přesně.

Upřímná adaptace

Polská výprava se opírá o reálie na míle vzdálené pohlednicové estetice. Divoké lesy, rozlehlé planiny i rozpadající se hrady působí přirozeně a uzemňují fantaskní vyprávění. I svým stylem je seriál neohrabaný a špinavý, vyhýbá se přehledným, symetrickým kompozicím. Polský počin byl dlouho vysmíván pro laciné speciální efekty – neblaze proslulým se stal zejména souboj s drakem. Diskutující na internetových fórech však většinou viděli jen pár těchto záběrů, do nichž je snadné si kopnout. Na efektech a spektáklu ale série nestojí. Menší rozpočet navíc tvůrci kompenzují kreativními řešeními (třeba když kamera přejímá hledisko plazícího se hada). Českému publiku tato estetika možná připomene některé temnější tuzemské pohádky, třeba melancholický snímek O statečném kováři (1983).

Na polském Zaklínači je třeba ocenit, jak se mu podařilo vystihnout ambivalentnost lidského jednání, pomíjivost radosti, vnitřní bolest, věčné hledání smyslu, ale i ubíjející nesnášenlivost vůči jinakosti. Tato témata jsou stále aktuální. Americká verze nicméně tyto klíčové motivy uhladila, případně zcela vypustila.

Seriál končí cyklicky. Na začátku jsme poznali dítě zavlečené na kočovnickou dráhu, na konci odcházíme s mužem, který chce být co nejlepším otcem. Vyprávění mělo být základem pro další příběhy, na pokračování už ale nedošlo. Dnes polská adaptace představuje mnohem duchaplnější a zapamatovatelnější alternativu k netflixovské sérii – alternativu, které nejde o povrchní nápodobu, nýbrž o skutečnou interpretaci a načrtávání témat mezi řádky. Není dokonalá, rozhodně ale upřímná.

Autor je filmový publicista.