Vydání Dějin lidu Spojených států amerických (1980, česky 2012) amerického historika a aktivisty Howarda Zinna vyvolalo v akademickém prostředí nemalý ohlas. Svým pojetím minulosti byla tato syntéza hozenou rukavicí konvenčnímu pojetí historie amerického kontinentu. Oním „americkým lidem“ byly totiž míněny utlačované a marginalizované skupiny obyvatelstva. Počátek jejich systematického útlaku a zotročování dějepisec nacházel už v programu kolumbovských výprav a následné kolonizace „Nového světa“ evropskými velmocemi. Jakkoliv vyvolával Zinnův postoj v době vydání knihy vášnivé reakce, postupně se mu dostávalo širšího přijetí a začal pronikat i do výuky dějepisu na amerických školách.

V tuzemském prostředí se můžeme ptát, zda podobným vývojem neprošlo chápání historie romské populace, jež se v průběhu dějin stávala objektem sociálního vyloučení, předsudků a státní represe. Jaké přístupy k dějinám romského obyvatelstva za druhé světové války najdeme v tuzemské historiografii a které okolnosti je formovaly?

Potlačené vzpomínky

Spory o politiku paměti romského holocaustu nejsilněji vyvstaly v případě romských koncentračních lágrů v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu z doby druhé republiky a protektorátu. Způsob psaní dějin romského holocaustu přitom úzce souvisel s proměnami politického a společenského vývoje. Ačkoliv v poválečném retribučním soudnictví probíhaly procesy s táborovými dozorci a jejich nadřízenými, většina z nich byla obvinění zproštěna nebo se jim dostalo bagatelních trestů. V dalších desetiletích tak došlo k postupnému vytěsnění paměti romského etnika, jehož příslušníci neumírali v českých koncentračních táborech jen kvůli strašlivým hygienickým podmínkám a nemocem, ale stávali se i oběťmi násilí českých dozorců.

Ještě po válce přicházeli na místo tábora v Letech vykonat pietní akty příbuzní obětí a počátkem padesátých let na něm byl vztyčen kříž z březového dřeva. V roce 1959 dokonce zpracoval temnou historii místa začínající dokumentarista Miroslav Barta v krátkometrážním filmu. Ten se však potýkal s cenzurními zásahy a nakonec skončil v trezoru. Poté paměť romského holocaustu takřka vymizela z veřejného prostoru – a počátkem sedmdesátých let byl v Letech zbudován velkokapacitní vepřín. V normalizačním dějepisectví se osudy romské populace ocitly na okraji vědeckého zájmu. Moravský historik Ctibor Nečas se sice tímto tématem částečně zabýval už v osmdesátých letech, jenže tehdy byla válečná historie Romů líčena jen jako příklad represe nacistické správy.

Jurodivý Polansky

Počátkem devadesátých let rozčeřil stojaté vlny nezájmu politických elit i kulturní veřejnosti americký genealog a novinář s českými kořeny Paul J. Polansky. Jeho někdy až úporná snaha otevřít tabuizovanou minulost přitom vyvolávala mnohé kontroverze a podrážděné reakce. Potíže, se kterými se při pátrání po osudech jihočeského koncentračního tábora a snaze o obnovení paměti na válečné události setkával, popsal s jistou mírou sebestřednosti v publikaci Tábor smrti Lety (2014; viz A2 č. 6/2015).

Polanskému (jenž nicméně nebyl historik) byla vytýkána metodologická ledabylost a nadsazování počtu romských obětí státní perzekuce. Nelze však popřít, že dokázal prolomit záměrné zamlčování některých stinných momentů našich dějin a že jeho aktivity nepřímo – a po mnoha letech – vedly i ke zrušení vepřína a vybudování památníku obětem. Ve své knize navíc Polansky evokoval atmosféru první poloviny devadesátých let, spojenou s častými útoky rasistické odnože skinheadského hnutí na romské komunity. V centru jeho kritiky je pak především tutlání pravé povahy koncentračního tábora politickými elitami v čele s prezidentem Václavem Havlem. Důležitým plodem novinářovy práce bylo i získání svědectví několika přeživších tábora Lety, případně jejich příbuzných. V publikaci Tíživé mlčení (1998) zprostředkoval Polansky příběhy o brutalitě českých dozorců, nucených pracích a zločinech páchaných uvnitř tábora. Někteří pamětníci vypovídali, že násilí ze strany českých dozorců bylo drsnější než to, jemuž byli vystaveni při pozdější internaci v nacistických táborech. V jiných svědectvích byl za německého esesáka mylně označován velitel tábora Josef Janovský, jenž se vyznačoval zálibou v nacistických pozdravech a uniformách. Objevovala se však i zavádějící tvrzení o existenci plynových komor v letském táboře.

Cenné svědectví o táboře v Letech podal v knize A nikdo vám nebude věřit (1997) také německý novinář a aktivista Markus Pape. Na základě archivních materiálů pak vytěsněné téma zpracoval Ctibor Nečas v monografii Holocaust Romů (1999), v níž zmapoval i méně známé osudy vězňů z koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu. Přesto téma romské perzekuce zůstávalo spíše na okraji zájmu tuzemského dějepisectví. V poslední době postavení Romů v protektorátním období tematizoval autorský tým v badatelské učebnici Soudobé dějiny (2023), připravené dnes už rozpuštěným Oddělením vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Cikánská rapsodie

V polistopadové historiografii můžeme ve zpracování osudů romské populace zaznamenat generační posun. V práci „Metla našeho venkova.“ Kriminalizace Romů od první republiky až po prvotní fázi protektorátu (2022) historik Pavel Baloun propojil dějiny Romů s orien­talistickými koncepty, když se zaměřil na různorodé formy diskriminační legislativy ve vztahu k romské populaci v éře první republiky. Jeho pohled na podoby regulace romské populace odkrývá i temné aspekty fungování československého státu.

Perspektivu, z níž jsou Romové líčeni primárně jako objekt státní represe, pak významně doplňuje zkoumání historika Jana Tesaře (viz A2 č. 19/2025). Ten ve své monumentální České cikánské rapsodii (2016; viz A2 č. 1/2025) vzkřísil vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka, jehož výpovědi zaznamenal při svém výzkumu protinacistického odboje v šedesátých letech. Serinek byl vězněm letského koncentračního tábora, z něhož se mu ale podařilo utéct. Odbojové činnosti se pak věnoval především ve východní části Českomoravské vysočiny a na Slovensku.

Vydání Tesařova opusu magnum můžeme označit za jeden z mezníků soudobého dějepisectví. V první části trilogie jsou oživeny Serinkovy vzpomínky z šedesátých let, které zachycují dobrodružné peripetie jeho života na půdorysu líčení partyzánského boje. V druhé části připojuje Tesař k Serinkovým pamětem kritický komentář. Oproti akademickému pozitivismu i konvenčnímu pojetí orální historie rozlišoval Tesař kromě faktografie také mytologickou vrstvu Serinkova příběhu. Dějiny Romů nepojímá jen jako historii utrpení a represe, ale akcentuje především motiv odboje jako pokusu o odpor zdola. „Černý partyzán“ se totiž svou činností vyvazuje z předem daných definic své identity, formulovaných státní legislativou i zažitými předsudky. V poslední části trilogie pak Tesař zasazuje Serinkovu partyzánskou aktivitu do širšího kontextu dějin odboje. Nabízí se otázka, zda historik nepodléhá romantickému vidění, když spatřuje kořeny slovenského odporu v tradici tajného nekatolictví protireformačních dob. Jádrem Rapsodie je však vylíčení smyslu Serinkova boje jako úsilí o nastolení sociální spravedlnosti a humanitních ideálů, stojících nad omezeným etnickým konceptem národního státu. Možná, že Tesařovo dílo inspiruje další badatele k větší integraci romské populace do vyprávění o české minulosti.

Autor je historik.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.