Od vydání životopisu Zdeňka Nejedlého od historika Jiřího Křesťana v roce 2013 můžeme v tuzemské historiografii pozorovat vzestup politických biografií osobností spojených se státním socialismem. Pokud jde o československé prezidenty, s dosud nejkomplexnějším dílem přišel v roce 2017 historik Michal Macháček, který se zaměřil na Gustáva Husáka. Osudy Antonína Zápotockého byly tendenčně, nicméně s historicky podloženou faktografií zpracovány v biografii Ludmily Šumberové z roku 1984. Po listopadu 1989 se k Zápotockému přistupovalo s opačným znaménkem. Jako bezskrupulózního cynika moci ho v kolektivní biografii československých prezidentů Takoví nám vládli (2003) vykreslil historik Jiří Pernes. Nelichotivý profil Gottwaldova nástupce jako výrazného strůjce politických represí, snažícího se ve strachu ze Stalina plnit moskevské příkazy, přinesli v knize Gottwaldovi muži (2004) historik Karel Kaplan a publicista Pavel Kosatík. V pozdější době ožily spory o Zápotockého v různicích týkajících se jeho pomníku ve středočeských Zákolanech, který byl dlouho stranou veřejného zájmu, a proto zůstal v postkomunistických letech zachován. Nejnovějším příspěvkem je kniha Michala Stehlíka s podtitulem Příliš mnoho životů. Že je o zpracování životní dráhy druhého poúnorového prezidenta zájem i v mladší části historické obce, potvrzuje mimo jiné skutečnost, že Stehlík při líčení politického zrání svého aktéra vycházel z bakalářské práce Martina Jelínka z roku 2019, která je věnována především Zápotockého působení na Kladensku.

Mezi reformismem a radikální levicí

Jakkoli biografie patří k vděčným čtenářským žánrům, z řad analyticky orientovaného dějepisectví i sociálních věd se jí nezřídka dostávalo kritiky coby neinvenčnímu a konzervativnímu typu odborné práce. Nejvýrazněji možnosti zachycení lidského života jako koherentního celku zpochybnil francouzský sociolog Pierre Bourdieu ve slavném eseji L’illusion biographique (Biografická iluze, 1986). Biografie socialistických elit v českém prostředí přitom velké metodologické inovace nepřinášejí a předkládají příběhy portrétovaných osobností spíše v duchu akademického pozitivismu. Stehlík nechtěl ve své práci naplnit stereotypní schéma líčení protagonistova životního příběhu „od kolébky po hrob“. V knize se sice v zásadě přidržel chronologické linie, jeho osu však vylíčil v jednotlivých kapitolách prostřednictvím rolí, které Zápotocký zastával (odborářský vůdce, spisovatel, člen rodiny, politický vězeň několika režimů). Jinak se však Stehlík ve svém biografickém přístupu od jiných autorů tuzemské historiografie moc neliší. Namísto leckdy neústrojné aplikace termínů sociálních věd na historickou matérii přichází se čtenářsky vstřícným textem, který do obecnějších otázek dějin komunistického hnutí příliš nevstupuje.

Jestliže biografické texty o Antonínu Zápotockém z devadesátých let zkoumaly především prezidentův podíl na politických represích, Stehlík jde ke kořenům prezidentova politického přesvědčení. Například v souvislosti s proslulým vánočním projevem z počátku padesátých let, v němž prezident proklamoval nahrazení stávající tradice kultem dědy Mráze, historik poukazuje k dětským zážitkům svého protagonisty, v nichž jeho postoj k vánočním svátkům pramenil. Zápotockého osobnost utvářelo na počátku 20. století dospívání v prostředí politicky angažované rodiny jednoho ze zakladatelů české sociálnědemokratické strany, zkušenosti z doby bojů za všeobecné volební právo v rámci rakousko­-uherského mocnářství, politické perzekuce i zážitky z frontové linie. Rozbouřené období po konci Velké války, kdy se Evropou pod vlivem říjnových událostí v Rusku šířily sociální nepokoje, přispěla podle historika k Zápotockého radikalizaci. Tu umocnilo prostředí proletářského Kladenska, kde získával politické zkušenosti. Stehlík líčí rozchod svého revolučně naladěného protagonisty s reformními osobnostmi z řad starší generace (příkladem je z prezidentovy literární tvorby známý Ludvík Aust), které jej přitom v dospívání výrazně ovlivnily. Limitem Stehlíkova přístupu je však suspenze otázek po hlubším „generačním rozměru“ této roztržky.

Historik Lukáš Fasora popsal v monografii Stáří k poradě, mládí k boji (2015) několik dělicích linií těchto sporů. Mladá generace sociální demokracie byla oproti starším druhům kromě antiklerikálního cítění prodchnuta i výrazným antimilitarismem, který umocnily zkušenosti z bojišť Velké války. Odtud pramenila idealizace Říjnové revoluce a vnímání Lenina jakožto mírotvůrce, zatímco vůdcům sociální demokracie byl vyčítán oportunismus či příklon k válečnému třeštění. Zápotocký tyto klíčové momenty vlastního života analyzoval i ve své literární tvorbě (dnešními slovy by ji šlo označit za autofikci), která mohla být důkladnějším předmětem Stehlíkovy analýzy.

Zápotocký a mytologie

Síla autorova přístupu se objevuje tam, kde dokáže objevně pracovat s archivními prameny a pokouší se dostát maximě římského dějepisectví založené na zachování odstupu od zkoumaných témat. Prezidentův portrét ve svém celku nevyznívá lichotivě, historik se však pokusil rozkrýt i některé negativní mýty, které ulpěly na jeho obraze. K nim patří Zápotockého chování během pobytu v koncentračním táboře v Sachsenhausenu, kde měl údajně týrat nizozemské spoluvězně. Tato obvinění se objevovala na západní straně „železné opony“ již v padesátých letech, znovu pak byla oživena v tuzemských médiích v jedenadvacátém století. Stehlík pro potvrzení „černé legendy“ žádné archivní prameny nenachází a zkouší tak spíše rekonstruovat možné počátky vzniku této fámy. Podobně vyvrací i příběh o údajném Zápotockého chlácholivém projevu před měnovou reformou třiapadesátého roku, nebo naopak mýty o prezidentově lidovosti, spojované mylně i s jeho údajným hraním na akordeon.

Zápotockého podíl na budování represivního systému v Československu se však Stehlík rozhodně nepokouší retušovat. Zápotocký se ostatně v čele odborů výrazně podílel na jejich glajchšaltaci už v období třetí republiky. Stopovat vnitřní vztah politika k jeho činnosti může být pro historiky ošemetná disciplína. Stehlík dává najevo i údiv na tím, že ani různorodé osobní vězeňské zkušenosti nevedly Zápotockého k větší zdrženlivosti v době, kdy se stal vrcholným funkcionářem státněsocialistického režimu. Tady se však nabízí i opačná úvaha, týkající se radikalizace politických postojů válečnou zkušeností.

Je přitom nepochybné, že jednou z hlavních motivací Zápotockého jednání byl strach z nepředvídatelné Stalinovy politiky, který souvisel i s tím, že jej navzdory loajálnímu vystupování provázela pověst politika zatíženého sociálnědemokratickou minulostí. Ačkoli se Zápotocký výrazně podílel na pádu Rudolfa Slánského a později nahradil Gottwalda v prezidentské funkci, plnou důvěru Moskvy si nikdy nezískal. Samotné archivní materiály pak těžko mohou rozkrýt složité vztahy uvnitř stranického aparátu, protože politické pozice se v atmosféře poznamenané stihomamem rychle proměňovaly. Historik přitom zkoumá i Zápotockého politické manévry v rámci prezidentského úřadu: měl kupříkladu možnost využít institutu amnestie nebo udělení milosti ke zmírnění některých rozsudků z politických procesů. Zatímco amnestie umožnila návrat z vězení části perzekvovaných vrstev dělnictva a rolnictva, v udílení prezidentských milostí postupoval opatrně, kupříkladu v případě své někdejší spolubojovnice Marie Švermové.

Jakkoli se po listopadu 1989 mohlo zdát, že jméno Antonín Zápotocký skončí na „smetišti dějin“, znovu se objevilo nejen ve sporech o zákolanský pomník, ale i v seriálu Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka České století (2013), který však nemohl hlouběji postihnout politikovu osobnost ani jeho motivace. K vrstevnatějšímu zachycení jeho osudu svou biografií Michal Stehlík nepochybně přispěl. Zápotockého životní a politická dráha jsou nicméně natolik komplexní, že by k nim mohlo vzniknout ještě mnoho dalších příspěvků.

Autor je historik.