Když před deseti lety varšavské nakladatelství Krytyka Polityczna vydalo překlad knihy amerického historika Howarda Zinna Dějiny lidu Spojených států amerických (1980, česky 2012), padl v Polsku na úrodnou půdu. Mezi ty, kteří knihu chválili, patřil například historik a sociolog Adam Leszczyński, jenž o pár let později, v roce 2020, vydal monumentální dílo Ludowa historia Polski (Lidové dějiny Polska, 2020). Právě tato práce odstartovala „lidový obrat“ v polské historiografii, a k Leszczyńského knize brzy přibyly další. Za povšimnutí v tomto kontextu určitě stojí, že český překlad první části Zinnova díla se podobně široké recepce nedočkal.

Nové pohledy na polskou historii se především pokusily vyrovnat se společenským zřízením nazývaným polsky pańszczyzna – tedy se systémem feudálního nevolnictví, jejž Leszczyński (k nelibosti mnohých komentátorů) přirovnal k otroctví. Cílem autorů a autorek bylo odhlédnout od dominantního vyprávění polských dějin jako dějin šlechty. Naopak akcentují perspektivu poddaných a nevolníků – utlačované, ale početné skupiny obyvatelstva, jejíž opomíjené dějiny jsou plné vykořisťování a násilí ze strany mocných.

Burani a selky

Stejně jako u jiných historií „zdola“ i zde po­­chopitelně badatelé a badatelky narážejí na známý problém, že šlechta po sobě – na rozdíl od negramotných nevolníků – zanechala mnohem více písemných pramenů, a je tedy jednodušší rekonstruovat její pohled. I proto jsou nově vznikající práce nejen empirické, ale také konceptuální. Například kniha Kacpera Pobłockého Chamstwo (Burani, 2021), inspirovaná přístupem Immanuela Wallersteina, pojímá polské země před druhou polovinou 19. století, kdy nevolnictví skončilo i v ruském záboru, jako periferii, kterou situuje do dobového světového systému. Ve snaze obrátit pozornost k nevolníkům a jejich možnostem jednání se autoři a autorky nepřekvapivě soustředí na rolnická povstání. Těm se věnuje kniha antropologa Michala Rau­szera Bękarty pansczczyny (Parchanti nevolnictví, 2020). Zvláštní úlohu v tomto druhu vyprávění sehrává Jakub Szela, vůdce ha­ličského rolnického povstání z roku 1846. Mýtům kolem této postavy je věnována kniha Ryszarda Jamky Panów piłą. Trzy legendy o Jakubie Szeli (Na pány s pilou. Tři legendy o Jakubu Szelovi, 2023).

Ačkoli se jedná převážně o práce akademických badatelů, lze k trendu lidových dějin řadit i bestseller novinářky Joanny Kuciel­-Frydryszak Chłopki (Selky, 2023; slovensky kniha vyšla jako Sedliačky, 2025), využívající žánr historické reportáže. Ovšem i odborné práce se těší pozornosti široké veřejnosti a Leszczynského Lidové dějiny získaly řadu ocenění. Autor na ně navázal knihou Obrońcy pańszczyzny (Obránci nevolnictví, 2023), která se více než samotnými poddanými zabývá diskursem, jímž mocní udržovali nevolnický systém při životě. Mezi popularizační práce se řadí Rauszerova kniha Ludowy antyklerykalizm (Lidový antiklerikalismus, 2023).

Výbušné téma

Přes značnou popularitu uvedených publikací se nicméně lidové dějiny ukázaly jako výbušné téma. Jestliže je v polské historické politice od dob první vlády Práva a spravedlnosti po roce 2005 nejvýznamnějším politicky instrumentalizovaným historickým tématem spor o výklad kulatého stolu v roce 1989, pak spor o lidové dějiny představuje nejvýraznější odborně­-publicistickou historickou debatou posledních let. Historik Marcin Jarząbek dokonce spekuloval, že se jedná o jakousi přípravu na spor podobný tomu o smysl českých dějin. Možná ale tak vzletné přirovnání není třeba – diskuse totiž věrně kopíruje dělicí linie polského politického pole. V tomto ohledu má debata blíže k českému sporu zastánců totalitního výkladu minulosti s takzvanými revizionisty, který sice promlouvá k podstatě toho, jak psát dějiny a co by nás v nich mělo zajímat, ale je jistě také sporem politickým.

Polská diskuse o lidových dějinách je o to pestřejší, že do ní podle Jarząbka promlouvají alespoň čtyři různé skupiny. Národovecká pravice nepřekvapivě považuje lidové dějiny za projev antipolonismu a neomarxismu: proč se stejně jako komunističtí historici zabývat „utlačovaným lidem“? Poměrně hodně prostoru věnovali polemice s lidovými dějinami intelektuálnější a umírněnější představitelé polského konzervatismu kolem Jagellonského klubu. Ti vyjadřovali obavu, že důraz na násilí a útlak nedávají dostatečný prostor národní hrdosti. Naopak liberální politické proudy většinou snahy o nové lidové dějiny oceňovaly, neboť v kritice pańszczyzny spatřovaly kulturní vysvětlení pro ochotu části polské společnosti slyšet na vládu tvrdé ruky. A levice pak snahám vrátit „lid“ do dějin tleskala za analýzu asymetrie moci a třídních nerovností, i když radikální část levice shledávala toto úsilí jako nedostatečně autentické (i lidové dějiny píší z logiky kulturního a vědeckého provozu především příslušníci inteligence).

Sociální vzestup za socialismu

Polemiku ovšem lidové dějiny nevyvolaly jen v kruzích publicistických, ale také v odborných. Nové lidové dějiny často nepíší historici, ale antropologové, kulturologové či literární vědci a vědkyně. Ti „tradičním“ historikům a historičkám vytýkali pozitivistický přístup. Historici zase kontrovali, že nové práce sice přicházejí s odvážnými tezemi, ale neopírají se o nové archivní prameny, jsou pouze reinterpretací již známých zdrojů.

Pohled „zdola“ se přitom zdaleka netýká jen dějin novověku. V posledních letech se v Polsku etabloval také v inovativních pojetích dějin socialismu a mohl by být inspirativní i pro české prostředí. Knihy Agaty Zysiak Punkty za pochodzenie (Body za původ, 2016) či Magdy Szcześniak Poruszeni. Awans i emocje w socjalistycznej Polsce (Pohnuti. Pokrok a emoce v socialistickém Polsku, 2023) se zabývají otázkou, které se česká historiografie zatím příliš nevěnovala: sociál­ním vzestupem za socialismu, tedy skutečností, že socialistické zřízení širokým „lidovým“ vrstvám poskytlo „společenský výtah“ do vyšších společenských tříd prostřednictvím vzdělání a možností vstupu do mocenských funkcí.

Pro tento typ novějších dějin „zdola“ mají ostatně polští badatelé a badatelky k dispozici unikátní pramen, jenž nemá ve světě obdoby. Vděčí za něj sociologovi Florianu Znanieckému, který po první světové válce vyhlásil první konkurs na dělnický životopis. Od té doby proběhlo v Polsku více než 1500 podobných výzev, organizovaných jak vědeckými institucemi, tak například novinami a časopisy. K nejnovějším konkursům patří deníky z doby covidové. I tyto výstupy lze považovat za svého druhu lidové dějiny, které dávají unikátním způsobem promluvit lidem, kteří se nenacházeli v pozicích moci.

Vlna lidových dějin v Polsku rezonuje s hluboce zakořeněným kulturním narativem dělícím polskou společnost na „pány“ a „chłopy“ (rolníky), a i proto se setkala s tak širokou recepcí. Polská historiografie i společnost se musí vyrovnat se skutečností, že násilí a brutalitu, jež charakterizovaly systém nevolnictví i životy „obyčejných“ lidí ve 20. století, často vykonávali Poláci na Polácích, což ve společnosti, jež si tak moc zakládá na hrdinném národním příběhu, budí velké emoce. Dějiny zdola tak promlouvají nejen k otázkám minulosti, ale i současnosti: vrhají nové světlo na to, jak chápat „lid“, jak se utváří národní hrdost či jak lze vysvětlit autoritářské tendence ve společnosti.

Autorka je historička.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.