Od chvíle, kdy Gottfried Huppertz složil „modernistickou“ hudbu k opusu Fritze Langa Metropolis (1927), patří science fiction k filmovým žánrům, v nichž dostává prostor odvážnější přístup ke zvukové složce než v jiných oblastech kinematografie. Představme si ale, že by obrazy vesmírného nekonečna nebyly rámovány vážnou či experimentální hudbou, ale třeba písněmi Karla Gotta, Václava Neckáře nebo Marie Rottrové. Taková kombinace by v nás zřejmě vyvolávala zvláštní pocity – směs nostalgie, ironie i nečekané blízkosti. A právě s takovým postupem pracuje celovečerní film Ty jsi vesmír (U Are the Universe, 2024) ukrajinského režiséra Pavla Ostrikova, v němž epické záběry osamělé kosmické lodi plující mezi planetami a galaktickými úlomky doprovázejí hity ukrajinské estrády osmdesátých let.

Mezi monumentalitou kosmu a důvěrně známým popovým zvukem vzniká napětí, které filmu dává lehce komické vyznění a zároveň poukazuje na rozpaky, jež se často pojí s představou „ukrajinského sci­-fi“. Tento odstup bývá vysvětlován (domnělou) absencí souvislé tradice vědecké fantastiky v dějinách ukrajinské kinematografie. Svou roli hraje i pozdější tendence přehlížet „žánrové“ tituly jako nežádoucí dědictví komunistické minulosti. Současné umělecké projekty, které vracejí do oběhu ztracenou zvukovou paměť, však tento přístup přehodnocují a nabízejí nové způsoby, jak ukrajinský vesmírný soundtrack sovětského období poslouchat a interpretovat.

Ideologický horizont

Počátkem října 1957 se nad Zemí objevilo něco nevídaného. Sovětský satelit Sputnik, kovová koule jen o málo větší než fotbalový míč, se čtyřmi dlouhými anténami připomínajícími ocas komety, poprvé obletěl planetu. O měsíc později odstartoval Sputnik II, na jehož palubě byla fena Lajka, první živá bytost na oběžné dráze. Oficiální zprávy mluvily o vědeckém triumfu. Ve skutečnosti zvíře zemřelo už po několika hodinách letu na stres a přehřátí – což ale zůstalo utajeno až do konce sovětské éry.

Veřejnost znala jiný příběh: kosmos se otevírá a Sovětský svaz stojí v čele jeho dobývání.
Vesmírný závod byl zároveň spojován s „no­vým startem socialismu“, procesem destalinizace a snahou představit socialismus jako projekt moderní, vědecky řízené společnosti. Zatímco v období stalinismu byl kosmický výzkum součástí procesu industrializace a technologického růstu, během chruščovovského „tání“ si sovětský vesmírný program postupně získal větší pozornost veřejnosti a pomáhal obnovovat víru v budoucnost socialismu. „Stalin byl odhalen, Solženicyn byl vydán, tranzistorová rádia byla konečně k dispozici, mluvilo se o iniciativě a kritice. Cestování do vesmíru se zdálo být logickým vyústěním procesu osvobození a začátkem období svobody,“ psal na konci osmdesátých let ­Pjotr Vail ze Svobodné Evropy.

Není proto překvapivé, že se mýtotvorný obraz cest do kosmu v rukou tehdejší politické moci stal jedním z nejproduktivnějších nástrojů propagandy. Do sovětského panteo­nu hrdinů vstoupili kosmonauti jako nové ztělesnění „ideálních komunistů“, jejichž lety měly reprezentovat úspěch komunistického systému a jeho historickou pravdu. Tyto představy se ovšem promítaly i do filmu. Sci­-fi snímky padesátých a šedesátých let budoucnost zobrazovaly jako časoprostor řádu, racionality a kolektivní spolupráce. Vědci a kosmonauti tu vystupovali jako klidní, cílevědomí hrdinové, kteří – vybaveni pokročilou technologií – rozšiřují horizont pozemského utopického projektu.

Vstříc snu

Tento utopický vesmír nevznikal na jednom místě. Sovětská kinematografie sice navenek působila jako centralizovaný mo­nolit, tvořila ji však síť studií rozesetých po jednotlivých republikách. Na ­Ukrajině takovým centrem filmového průmyslu byla Oděsa s nejstarším filmovým studiem v celém Sovětském svazu, ale i Kyjev, kde se nacházelo studio Dovženka a také Kyjevské studio populárně­-vědeckých filmů neboli „Kyivnaukfilm“. Oděská produkce se vyznačovala žánrovou pestrostí: vedle muzikálů a prázdninových romancí tu vznikala historická dramata i „naučnaja fantastika“, s oblibou testující technické možnosti filmu. Oproti tomu Kyivnaukfilm se ve snímcích pro masové publikum zabýval hlavně otázkami sociál­ního a vědecko­-technic­kého pokroku, organizace moderní výroby a psychologie mezilidských vztahů. Od šedesátých let tu fun­­govalo také animační oddělení, kde ukrajinští tvůrci rozvíjeli svůj osobitý styl zejména v tvorbě pro dětské diváky.

Vývoj filmových soundtracků určených pro vědeckou fantastiku či naučné pořady probíhal souběžně s formováním ukrajinské vážné hudby, takže tvorba tehdejších významných ukrajinských skladatelů s akademickým vzděláním je téměř bez výjimky propojená s filmovou produkcí. I po Stalinové smrti přitom převládalo preferování krátkých, „lidových“ hudebních forem, tedy zejména písně, nebo heroizace národních hrdinů pomocí velkého orchestrálního zvuku. Tyto tendence lze sledovat i v žánru ­sci­-fi. Příkladem je formálně nápaditý utopický snímek Mriji nazustrič (Vstříc snu, 1963) z produkce oděského studia, sledující osudy mimozemské vesmírné lodi mířící k Zemi, kterou okolnosti donutí nouzově přistát na Marsu. Na pomoc mimozemšťanům startuje – jak jinak – sovětská posádka, a sice na modulu nazvaném „Oceán“. Vysokorozpočtový, technicky pokročilý snímek si vyžadoval odpovídající soundtrack, a tak gruzínský skladatel Vano Muradeli složil přímo pro film písně oslavující pokoření vesmíru, heroismus kosmonautů a prvenství pozemského (tj. sovětského) života. Zároveň zde ale poprvé v sovětské kinematografii zazní elektronická hudba, k jejímuž vytvoření Muradeli přizval mladého experimentátora Eduarda Artemjeva. Budoucí autor hudby k Tarkovského filmům Solaris (1972) a Stalker (1979) nahrál „kosmickou“ část soundtracku na fotoelektronickém syntezátoru ANS.

Tento přístup se v sovětské filmové sci­-fi tvorbě postupně stal běžnou praxí a skladatelé a skladatelky se tak mohli obracet k elektroakustice, musique concrète i dalším experimentálním způsobům práce se zvukem, pokud byly rámovány jako součást vědeckého pokroku. Motivy mimozemšťanů, robotů či laboratoří tak skýtaly příležitost k užití progresivních hudebních postupů i v masové produkci.

Dekolonizace vesmíru?

Na potřebu nového přístupu k ­hudební pr­o­­­­dukci sovětského období upozorňuje ukrajinský label Shukai. V rozhovoru pro A2 č. 9/2022 kurátoři Dmytro Nikolajenko, Oleksandr Ca­penko a Dmytro Prutkin mluvili o potřebě tuto hudbu rekontextualizovat: vyjmout ji z jednostranného ideologického čtení a vnímat ji jako svébytnou kapitolu východo­evropské hudební modernity. Nezávisle na podmínkách svého vzniku či propagandistickém charakteru filmů totiž reprezentuje překvapivě bohatý a dosud přehlížený zvukový svět. Reedice, které label vydává, působí jako archiv kuriozit i zapomenutých pokladů. Nejvýrazněji se však rekontextualizující přístup projevil v sérii pořadů vysílaných na NTS Radiu. Výběrové kompilace ukrajinské hudby od šedesátých do devadesátých let představily soundtracky k socialistickým sci­-fi snímkům jako plnohodnotnou a autonomní estetickou zkušenost.

Podobnou strategii lze sledovat i ve zmíněném filmu Ty jsi vesmír, který pomocí až ironicky působících kontrastů hledá způsob, jak vycházet ze západních i sovětských vzorů a současně je přetvářet s ohledem na ukrajinskou kulturní zkušenost. Je to pokus o dekolonizaci vesmíru? Možná. Především je to ale pokus obrátit pozornost k samotnému zvuku: k umělecké kvalitě hudební tvorby, která dlouho zůstávala zastíněná ideologickým kontextem svého vzniku.

Autorka je hudební vědkyně.