Když Džafar Panahí vyhrál berlínského Zlatého medvěda za film Taxi Teherán (2015), cenu místo něj převzala jedna z (ne)hereček – jeho neteř. Samotný režisér nesměl opustit Írán. Byl odsouzen k šesti letům vězení a dvacetiletému zákazu natáčení. Tehdy šlo především o exemplární trest. Režim chtěl dát (neúspěšně) najevo, že i mezinárodně nejoceňovanější íránský režisér může být vymazán z festivalové mapy.

V následujících letech se však status protirežimních filmařů změnil. Už nejsou jen nepohodlnými veřejnými intelektuály, ale rovnou bezpečnostní hrozbou. Zákaz vycestovat vyznívá z dnešního pohledu skoro nevinně. Režiséři končí v nechvalně proslulém teheránském vězení Evín, telefony jsou odposlouchávány a nové filmy vznikají v podmínkách připomínajících tajné operace.

Íránský režim již necenzuruje konkrétní scény nebo dialogy. Snaží se kontrolovat samotnou možnost nezávisle zachycovat realitu. Přesto íránská kinematografie zažívá jedno z nejpozoruhodnějších období své existence.

Estetika disentu

Tento paradox bývá zjednodušován na floskule o umění vznikajícím navzdory útlaku. Podobná romantizace odporu ale opomíjí materiální podmínky, v nichž tyto filmy vznikají a které současně formují jejich podobu. Když nemůžete s kamerou do ulic, zůstanete v autě. Když vám zakážou pracovat s profesionálním štábem, vezmete do ruky malou digitální kameru. Když vám hrozí zatčení, tisknete falešné scénáře pro případ policejní kontroly.

Nemožnost…