Evropa stárne. Není to jediný problém, kterému lidstvo v současné době čelí, představuje nicméně výzvu: jak bychom mohli zorganizovat naše životy i celou společnost, abychom žili spokojeně a pokud možno důstojně nejen v dospělém reprodukčním období, ale i v dětství a ve stáří? V budoucnu budou navíc hrát roli faktory, které neumíme v tuto chvíli dobře odhadnout. A některé z nich si nedokážeme ani představit. Velmi pravděpodobně mezi ně bude patřit masová imigrace z částí světa, kde nebude možné kvůli klimatické krizi žít, války, důsledky klimatických změn v našem regionu a možná i změna společenského uspořádání. To aktuální – tedy neoliberální kapitalismus – působí čím dál sebedestruktivněji a zdá se, že je na konci svých sil.

Uvažovat v tuto chvíli o ideálních modelech společenského uspořádání se může jevit jako snaha odtržená od reality. Jenže ať už se bude dít cokoli, budeme žít, rodit se, stárnout a umírat. V době možných zvratů tedy budeme potřebovat co nejsilnější solidární sítě.

Ústavy a domácnosti

V současné době odcházejí z domovů jen v Evropě miliony lidí: opouštějí vlastní rodiny, rodiče i dětí, aby si vydělali peníze v jiné zemi. Část z nich hledá uplatnění v oblasti péče, což znamená, že opouštějí blízké, aby se starali o cizí. Tato práce je špatně honorována z více důvodů. Péče je vnímána jako něco, co dělají lidé (ve větší míře ženy) zadarmo, ale také jako obor, jenž nevyžaduje kvalifikaci a zdánlivě ani žádné zvláštní předpoklady. Mizerná finanční odměna má ale často dopad na její kvalitu. A pokud se člověk stará o své blízké sám, jde v případě péče o nemohoucí seniory o tak vyčerpávající práci, že se z ní mnozí zhroutí. Příběhy lidí, zpravidla žen, z takzvané sendvičové generace, kteří pečují současně o děti i své stárnoucí rodiče, působí často jako horor a neslučují se s představou dobrého života. Dát své rodiče do ústavu se přitom jeví jako špatná volba, do budoucna navíc obtížně realizovatelná, protože je čím dál větší nedostatek volných míst.

Často se přitom jedná o velké domovy důchodců, kde poddimenzovaný personál není schopen zajistit plnohodnotnou péči. Ve Francii, kde je hodně seniorů, se periodicky objevují skandály z podobných zařízení, zejména pak těch, která jsou komerční a jejichž cílem je generovat zisk. Z rozhovorů, které jsem vedla s tamními zaměstnanci, vyplynulo, že sami sebe vnímají jako někoho, kdo své svěřence – jakkoli nechtěně – týrá. V noci je v budově běžně třeba jen jeden člověk, který nemá kapacitu odpovídat na všechna zvonění, jimiž se snaží senioři na pokoj přivolat pomoc, a tak se zkrátka naučí na ně nereagovat. Ranní hygiena se odehrává v takové rychlosti, že není možné zacházet s lidmi s potřebnou něhou a není dost času ani na podávání jídla. Vzácné nejsou ani případy, kdy klienti po nástupu do takové instituce v řádu měsíců umírají, anebo ztrácejí zájem o okolní svět a stávají se naprosto apatickými.

Všechno mluví pro to, že lepší je stárnout doma. K tomu, aby rodiny péči o své seniory zvládly, popřípadě aby senioři mohli pečovat sami o sebe, existují různé modely výpomoci, kterou často realizují právě pracovní migranti. V Německu a Itálii je například běžné, že někdo s takovým seniorem bydlí a stará se o něj takřka nepřetržitě. Často je to člověk, jenž by raději pomáhal vlastním příbuzným či svým dětem. Pokud jde o legální práci, má podle zákonů dané země i nárok na volno, například ve čtvrtek odpoledne a v neděli. Ve Francii je ale takový typ péče nelegální, je vnímán jako nepřípustné vykořisťování, takže potřeby částečně soběstačných seniorů uspokojují ambulantní služby přímo u nich doma. Zdravotní sestry, ošetřovatelky, pečovatelky, některé přicházejí opakovaně, aby píchly injekci, udělaly oběd nebo pomohly s hygienou. V domácnosti se tak za den vystřídá více lidí.

Sama jsem podobnou práci ve Francii vykonávala a obdivuji, jak dlouho zmíněné pečující profese dokážou seniory udržet v jejich bydlišti. Jsem však spíše skeptická, pokud jde o kvalitu takové péče, a to zejména pro nerealisticky nastavené časové plány. Třeba pečovatelky pobírají minimální mzdu a do odpracované doby se jim započítává pouze čas strávený v domácnostech klientů, a nikoli přejezdy mezi nimi. Nakonec je to stresující jak pro pečovatele, tak pro klienta. Existují ale i jiné modely, které počítají s delší dobou strávenou v domácnostech a přidělí pečujícím pracovnicím či pracovníkům jen tři nebo čtyři stálé klienty. Znám francouzskou organizaci, která stanovila minimální dobu strávenou v domácnosti seniora na dvě hodiny, ale může jít i o celý den. Tuto službu si ovšem lidé musí platit sami, stát ji totiž neproplácí. Jedná se o variantu péče, která se řadí k těm důstojnějším, a ve zbývajícím čase se může o seniora či seniorku postarat rodina. Tato práce je pak pochopitelně i lépe zaplacená.

Falešná dichotomie

V rámci různých modelů, které na levici konstruujeme jako ideální uspořádání společnosti, se v poslední době mluvilo o dvou překladech, které napadají tradiční rodinu. Jde o díla Zrušte rodinu (2022, česky 2023) od Sophie Lewis a Až skončí práce (2023, česky 2024) Helen Hester a Nicka Srnicka. Obě knihy vnímají nukleární rodinu jako místo patriarchálního útlaku. Hester se Srnickem sice mají mnohem diferencovanější pohled na rodinu i na podoby reprodukční práce a přinášejí řadu podnětů k zamyšlení na základě historického vývoje neplacené domácí práce, i oni ale stejně jako Lewis stavějí (nukleární) rodinu do protikladu komunitní péče. Vytváří se tím dojem, že máme na výběr mezi životem v patriarchální rodině a jinými formami uspořádání, v nichž reprodukční práce a péče budou organizovány komunitně a vykonávány za úplatu. To je ale falešná dichotomie, zvláště pokud si odmyslíme přívlastek nukleární. Rodina může mít mnoho podob, a dokonce ani nemusí být místem patriarchálního útlaku.

Hester se Srnickem mají nicméně pravdu, že jedním z problémů, které současné rodiny mají, je individualizace reprodukční práce. Dříve byly rodiny větší a lidé v nich trávili takovou prací méně času – prostě proto, že jich na ni bylo víc. Idea, že část povinností se bude dělat komunitně, není úplně špatná, ale není přitom potřeba rodinu zavrhnout. Historie zná různé formy spolužití a ideální společnost by je měla umět zkombinovat a také jim přizpůsobit svou sociální politiku.

Najít lidi, se kterými opravdu chcete žít, trávit volný čas, starat se o seniory a děti v rodině, se může jevit jako nesmírně náročný úkol. Někdo se narodí do rodiny, kde je mu dobře, jiní si svou „rodinu“ najdou během života a nemusí se jednat o tu biologickou. Součástí rodiny se mohou stát přátelé. Rodina by se tudíž neměla rušit, ale měla by se rozšířit. To je jediná cesta, jak zajistit důstojnou péči o své bližní, a nezbláznit se. Pokud by stát důstojně hradil i placenou pomoc pečovatelů, dalo by se to ve většině případů zvládnout bez pocitu, že jste krok od vyhoření. Takže placená péče má existovat dál, jen by nemusela být tak masová – není třeba, aby kvůli ní přijížděli lidé z dalekých zemí. A měla by pochopitelně být slušně placená, protože vyžaduje řadu vlastností a schopností, které každý nemá.

Velké rodiny

Jako studentka romistiky a později absolventka, která měla děti, jsem během svých terénních výzkumů viděla ohromný rozdíl v přístupu k péči – o děti i seniory – mezi běžnou českou a tradiční romskou rodinou. Pociťovala jsem závist, když jsem viděla, že si mladá Romka po porodu může vyjít ven, protože ví, že doma je několik lidí, kteří se o novorozeně mezitím rádi postarají. Stejně přitom vypadala péče o staré nebo umírající – i ti využívali servisu mnoha příbuzných.

Těžko můžeme takový model snadno reprodukovat, když už velké tradiční rodiny nemáme a s řadou příbuzných bychom ani žít nechtěli. V současné době se život ve větších rodinách nebo menších komunitách může jevit jako nemožný i proto, že je pro ně těžké sehnat adekvátní bydlení. Přesto je myšlenka velkých rodin (nikoli nutně striktně biologických), v nichž se kromě péče sdílejí i další nutné práce v domácnosti, podnětná. Především je to odpověď na otázku, jak se postarat o blízké, aniž by u toho pečující museli vypustit duši.

Autorka je redaktorka Deníku Alarm.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.