Retrospektiva Tracey Emin v Tate Modern sleduje čtyři dekády tvorby, v níž se osobní zkušenost stává uměleckým materiálem. Výstava zároveň ukazuje, co se s někdejší radikalitou intimní výpovědi děje ve chvíli, kdy vstoupí do kánonu.

Tracey Emin: My Bed, 1998
Tracey Emin vstoupila do britského umění devadesátých let v okamžiku, kdy se hranice mezi uměleckou tvorbou, mediální pozorností a veřejnou personou stávala stále propustnější. Jako jedna z nejviditelnějších představitelek generace Young British Artists obrátila pozornost k vlastnímu životu. Sexualita, násilí, interrupce, rodinné vztahy, alkohol, ztráta i tělesná zranitelnost se u ní nestaly pouhými tématy. Biografie postupně začala fungovat jako jedno z jejích hlavních médií.
Když byla v roce 1999 nominována na Turner Prize s instalací My Bed, cenu sice nezískala, ale rozestlaná postel obklopená stopami psychického a fyzického vyčerpání z ní prakticky přes noc udělala osobnost známou daleko za hranicemi uměleckého provozu. To, co bylo tehdy zesměšňováno jako exhibicionismus, narcismus nebo důkaz úpadku současného umění, dnes patří do jeho kánonu.
Retrospektiva A Second Life v Tate Modern tento obrat stvrzuje. Více než čtyřicet let tvorby skládá do příběhu, v němž se život a práce vzájemně vysvětlují: dospívání v Margate, interrupce a opuštění malby, videa a instalace devadesátých let, My Bed, návrat k obrazu i pozdější zkušenost s nemocí. Vzniká až podezřele souvislá trajektorie krize, transformace a nového začátku. Zajímavější však je, že některé práce tuto institucionální uhlazenost stále narušují. Proč jejich emocionální účinek nepominul ani ve chvíli,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.