Touha po dramatickém textu, jenž by byl přesným odrazem aktuálně žité reality, je o to naléhavější od doby, kdy se divadlo proměnilo z podniku současného dramatu na instituci dramaturgicky uvažující, tedy upřednostňující nově napsané divadelní hry spíše okrajově. Alžbětinské divadlo tvořil William Shakespeare a jeho současníci a následovníci, tedy žijící autoři, stejně tak tomu bylo ve Španělsku v době přelomu renesance a baroka označované jako zlatý věk.

Divadlo dvacátého (a jednadvacátého) století zkomplikovalo postoj k samotnému textu a slovu, zároveň disponovalo nepřeberným množstvím historických děl, jež mohla být znovu reinterpretována, a tudíž prověřena ve své platnosti. Nově napsaná dramata tak získala silnou konkurenci. Konec milénia s sebou přinesl razantní společensko­-politické změny, jež otřásly stávajícím systémem hodnot, a spolu s ním ve většině států vyvstala otázka po současném dramatickém textu. V mnoha evropských zemích začala honba za novou divadelní hrou, jejíž vznik měl podnítit postupně budovaný podpůrný systém rezidencí, laboratoří, festivalů a cen.

S vášní pro nové hry

Jedna z prvních dramatických cen na našem území byla spojena se jménem Alfréda Radoka, byla udělována od roku 1992, přičemž autor vítězného textu získal finanční odměnu, nikoli příslib inscenování, jenž by byl nesporně největším ziskem. I přesto…