Šéfredaktorka měsíčníku Lidé a Země Veronika Kratochvílová (nar. 1987) rozšířila řady novinářů, kteří se nespokojí s publicistikou a zkoušejí uspět v beletrii. Její prvotina Kořeny jabloní má prostou fabuli: svobodná, bezdětná a stárnoucí žena se rozhodne od základu změnit svůj život a přestěhuje se do právě uvolněného bytu. Shodou okolností zjistí, kdo v něm bydlel před ní, a vydá se tak po stopách staré ženy, jež momentálně dlí v domově důchodců. Ze starší Magdaleny a mladší Lenky se stanou blízké osoby, takže když se Magdalenin zdravotní stav zhorší, rozhodne se Lenka pečovat o ni doma a nalézt tak konečně smysl svého života, jehož absence je jí vytýkána rodiči. To je ovšem pouze jedna, přítomnostní rovina příběhu. V té retrospektivní se Magdalena oddává neveselým vzpomínkám na padesátá léta, kdy její sedlácké rodině komunisté „sebrali“ grunt a donutili ji odstěhovat se z pohraničí. Mimo jiné zde zazní příběh Magdaleniny nešťastné lásky, související s tím, že stejně jako Lenka nemá děti. V románu se pravidelně střídají dvě vyprávěcí pásma nahlížená z perspektivy obou protagonistek a označená jednoduše iniciálami jejich křestních jmen: M a L. Přestože od sebe ženy dělí čtyřicet let, jediný rozdíl mezi oběma pásmy spočívá v okatě užité obecné češtině v pásmu té mladší, a to ještě nesystematicky. Nedostatečně motivovaný – tedy s dějem jen okrajově související – se zdá rovněž název knihy, odkazující k nijak originálnímu moudru: „Taťka vždycky říkal, že my, sedláci, jsme jako jabloně. Náš domov je tam, kde jsou naše kořeny.“ Románu neprospívá ani dějově otevřený konec. Ačkoli jsem se u četby tohoto debutu nenudil, jeho příběh se vší pravděpodobností brzy vymizí z paměti.

Veronika Kratochvílová: Kořeny jabloní. Paseka 2026, 288 s.