Malé sobotecké vydavatelství BRK vydalo po několika žánrových knihách prózu Michaely Mikulové, o jejíž osobnosti se nedozvíme nic z knižní obálky ani z Databáze knih. Myslím, že je to vlastně dobře, protože recenzenta tyto informace mnohdy jen rozptylují. Přestože se nejedná o úplnou debutantku (v roce 2016 vydala stylizovaný deník třináctileté dívky Chodit po špičkách), představuje nová próza autorčin faktický vstup do literatury. O patro výš je povedený román, o němž si troufám soudit, že kdyby vyšel u prestižního nakladatele, stala by se z něj literární událost. Příběh je zasazen do rodinného prostředí v Praze na přelomu osmdesátých a devadesátých let a jeho protagonisty jsou dvě ženy. Vyprávění plyne chronologicky od září 1987 do konce roku 1992 a dění je střídavě nahlíženo z perspektivy obou aktérek, matky Jitky a její dospělé dcery Viktorie. Převratnou dobu román zachycuje bez bombastu a senzačnosti – tak jak ji tehdy prožívala ona „mlčící většina“. Do rodinných osudů sice výrazně zasahují dějinné události, avšak nikoho nesemelou a nepřivedou k dnes konjukturálnímu „traumatu“. Na prvním místě zde jsou – jakkoliv to může znít pateticky – mezilidské vztahy a vnitřní síla neúplné rodiny, byť zachycené bez idealizace. Hlavní předností vyprávění je jeho civilnost a neokázalost, kterou podtrhuje jednoduchý název, jehož smysl čtenář pochopí až v závěru. I to svědčí o promyšlené výstavbě románu, který dokazuje, že i v regionálním nakladatelství může vyjít umělecký text nečekané kvality.

Michaela Mikulová: O patro výš. BRK 2026, 324 s.