Elizabeth Costello, fiktivní postava nobelisty Johna Maxwella Coetzeeho, se objevila už v (A)pollonii, což byl první titul, na němž jste jako dramaturg spolupracoval s Krzysztofem Warlikowským, a také první dílo tohoto režiséra, které mohli diváci u nás vidět. Čím vás Elizabeth Costello tak fascinuje, že jste se rozhodli jí věnovat samostatnou inscenaci?

Obdivujeme ji kvůli jedné vlastnosti: ona se nebojí. To je něco, co se ve veřejných debatách už nevidí. Neustále se hlídáme, abychom neřekli něco, z čeho se následně budeme muset zodpovídat. To ona nezná. Sama říká: „Jsem stará a říkám, co si myslím, protože už nemám čas říkat věci, které si nemyslím.“ Přitom je to žena, což samo o sobě není snadné, a k tomu ještě žena stará a lehce podivínská. Vsadí všechno na jednu kartu a platí za to ohromnou cenu v podobě ostrakizace. Nedomnívám se, že lidí, kteří jsou ochotní dát v sázku vlastní reputaci i společenské postavení, by bylo v dnešní době mnoho.

V roce 2009 jsme v inscenaci (A)pollonia použili proslov této postavy o utrpení zvířat v živočišné výrobě – Costello ji neváhala dokonce označit za zvířecí holokaust. Je to velmi dobrá rétorka! Dnes však jejím slovům rozumíme i jinak…