Italské rčení „traduttore, traditore“, tedy „pře­­kladatel, zrádce“, provází obor translatologie odedávna. Jde o vždy přítomné podezření, že žádný převod mezi jazyky není zcela věrný originálu a vždy se v něm projeví vůle překládajícího. Zvažované zrušení Ústavu translatologie na pražské Filozofické fakultě, které se veřejnosti předkládá v jazyce nevinné technokracie, pomocí slov jako slučování, restrukturalizace nebo zvýšení synergie, vede k otázce, zda v tomto případě nejde o zradu zcela jednoznačnou.

Podobné vyhlídky měla v uplynulém ro­­ce i další pracoviště FF UK a rozhodně ne­­jde o shodu okolností. Rozhodnutí padají mimo transparentní jednání, komunikace s akademickou obcí je kusá nebo zcela chybí. Pokud se objeví odpor, nastupuje argumentace zastaralostí a nutností modernizace. Nejedná se o nic nového. Před necelými deseti lety musela z Budapešti pod tlakem Orbánova režimu odejít Středoevropská univerzita, kterou tehdejší maďarská vláda sice oficiálně nikdy nezakázala, nicméně legislativními úpravami jí znemožnila akreditovaně fungovat. Univerzita se tedy nakonec „rozhodla“ přesídlit do Vídně. Ač k tomu vedly odlišné důvody, než se nyní ozývají v českém rybníčku, určitá podobnost zde je. Na instituci se neútočí přímo, ale nastaví se striktní podmínky (ať už na úrovni státu, nebo na úrovni univerzity), které pak konkrétní pracoviště nebo celé fakulty mohou dovést až na hranu existence. Problémem je přitom nejen financování vysokého školství a zejména humanitních škol, ale i to, jakým způsobem univerzity rozdělují přidělené finance svým fakultám.

Tlak, který dnes zažívají tuzemské univerzity, ostatně není nový ani v českém prostředí. Privatizovat vysoké školství se pokoušela už Nečasova vláda, tehdy ale narazila na silnou veřejnou opozici. Zdravotnictví a veřejnoprávní média podobným tendencím čelí již delší dobu: napřed kritika ­neefektivity a zkostnatělosti, pak škrty zdůvodněné nedostatkem prostředků, nakonec strukturální změny. Akademické prostředí si dlouho uchovávalo pověst nedotknutelného prostoru. Ukazuje se však, že bylo jen otázkou času, kdy začne zvonit umíráček i zde.

Chronické podfinancování vysokého školství, které disproporčně více dopadá na humanitní obory, už v Česku přitom trvá dost dlouho na to, aby se stalo samozřejmým podtextem každé debaty o takzvaných reformách. Úspěšnost grantových žádostí dlouhodobě klesá, zatímco granty se staly existenční podmínkou jakéhokoli výzkumu. Hodnocení vědy se čím dál víc řídí scientometrickými ukazateli, které zjednodušeně ohodnocují počet publikací, nikoli jejich přínos, a mladí akademici i doktorandi žijí v řetězcích krátkodobých úvazků, jež je vyčerpají dřív, než stihnou v oboru něco dokázat. Vedení institucí pak nedostatek prostředků využívá jako alibi pro rozhodnutí, která by jinak musela obhajovat věcně.

Za tím vším stojí širší proměna, která se netýká jen jedné fakulty nebo jedné země. Vysoké školství se v pozdním kapitalismu přetváří z místa kultivace myšlení na výrobní linku pro trh práce. Mike Molesworth tento trend frommovsky popsal jako posun od „být“ k „mít“. Student už se primárně nemá stát vzdělaným člověkem, plnohodnotným a konstruktivním členem společnosti; místo toho je zákazníkem, který si pořizuje kompetence poptávané zaměstnavateli. Bohužel se jedná o měřitelný trend. Některé země již dokonce přistoupily k pevnému ukotvení poměru mezi technickými a humanitními obory (například Etiopie tento poměr nastavila na 70 ku 30), což bylo označeno za „epistemologický apartheid“. Jazyk užívaný v oblasti vzdělávání se soustavně posouvá k pojmům spojeným s uplatnitelností a praxí, přičemž humanitní a umělecké obory jsou pod tlakem, aby se tomu přizpůsobily. Strukturálně přitom prohrávají, protože jejich přínos se těžko měří. Jsou tak první na řadě, kdykoliv přijde na tolik oblíbené „utahování opasků“.

Vytrácí se tím schopnost, již nelze snadno nahradit. Jak upozorňuje filosofka Martha Nussbaum, stabilita demokracie stojí na jednotlivcích, kteří byli odpovídajícím způsobem vzděláni. Tedy ne vycvičeni k výkonu, ale vedeni k tomu umět si představit situaci druhého člověka a kriticky zpochybnit vlastní předsudky. Alexis de Tocqueville podobnou věc označuje slovem „mravy“: to jsou dle něj každodenní sociálně sdílené představy, hodnoty a způsoby jednání, které jsou živnou půdou a předpokladem fungování demokracie a právního státu. Humanitní obory jsou místem, kde se takové návyky dlouhodobě pěstují. Jde tedy o jednu z podmínek odolných demokracií: humanitní vzdělávání přímo odpovídá kulturní gramotnosti a ta zase implikuje soudržnost společnosti. Tam, kde se tato vazba přestane pěstovat institucionálně, se dříve nebo později rozpadne i mimo univerzity a akademické prostředí.

Translatologie, jazykové obory, filosofie nebo dějiny umění se kultivací kulturního a demokratického kapitálu zabývají přímo. Jsou to obory, které společnost učí vycházet se svou vlastní vnitřní různorodostí a zůstat přitom koherentní, místo aby se rozdělila na znepřátelené tábory. V době, kdy se veřejný prostor v Česku i jinde v Evropě znovu otevírá krajní pravici a protofašistickému proudu, potřebuje demokracie víc než kdy dříve občanstvo schopné rozeznat manipulaci a nenechat se vmanévrovat do bagatelních sporů, které zbytečně rozdělují společnost. Škrtat právě teď obory, na kterých tato odolnost stojí, je jako bourat hráze uprostřed povodně.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.